24. 10. 2022
Vážený pane profesore, slyšela jsem vás v rozhlase mluvit o vlivu hudby na psychiku. V té souvislosti se chci zeptat, jak je to tedy s Mozartovým efektem, který prý znamená, že po poslechu nějaké Mozartovy klavírní skladby se zvýší IQ. Je to fakt nebo novinářská kachna? Jaroslava Procházková, Praha
V roce 1993 americká psycholožka a violoncellistka Francis Rauscherová publikovala se spoluautory v časopise Nature zjištění, že po desetiminutovém poslechu Mozartovy sonáty pro dva klavíry D-dur (K448) vykazovalo 36 zdravých dobrovolníků výrazně lepší výkon v testu časoprostorového uvažování než po poslechu relaxačních instrukcí určených ke snížení krevního tlaku nebo po tichu. Průměrné skóre časoprostorového IQ bylo po poslechu hudby o 8 a 9 bodů vyšší než v ostatních dvou případech. Zlepšení však netrvalo déle než 10 až 15 minut. Studie vyvolala značný rozruch a kontroverze. Někteří badatelé nebyli schopni výsledky potvrdit, jiní ano. Rauscherová zdůrazňovala, že „Mozartův efekt“ se týká pouze časoprostorového uvažování, nikoli obecné inteligence a že některé negativní výsledky mohly být způsobeny nevhodnými testovacími postupy. Nicméně původní zjištění byla kritizována s tím, že účinek hudby spočívá ve „vzrušení z radosti“, vyvolaném právě touto konkrétní skladbou. Proti tomu však stojí pokusy na zvířatech, při nichž byly skupiny potkanů vystaveny v děloze a následně 60 dní po porodu Mozartově klavírní sonátě K448, minimalistické hudbě Philipa Glasse, bílému šumu nebo tichu a poté byl testován jejich výkon v bludišti. „Mozartovská“ skupina byla v bludišti významně lepší než ostatní tři skupiny! Nezdá se tedy, že by základem efektu byl hodnotící požitek z hudby. Vysvětlení může spočívat ve způsobu, jakým jsou hudba a časoprostorové uvažování zpracovávány v mozku. PET a funkční magnetická rezonance ukázaly, že poslech hudby aktivuje v mozku ty oblasti, jež zpracovávají rytmus, výšku tónu, metrum, melodii a barvu. Oblasti, angažované při řešení časoprostorových úloh (např. při sestavování trojrozměrných krychlí), se s nimi významně překrývají. Poslech hudby by je tedy mohl rovněž aktivovat. Původní experimenty byly ovšem pouze krátkodobé. Dlouhodobé účinky hudby byly zkoumány na skupinách předškolních dětí, jež se po dobu šesti měsíců učily hrát na klávesové nástroje. Jejich výkon v časoprostorových testech byl o více než 30 % lepší než u dětí, které se po stejnou dobu učily na počítači nebo nic. V jiných podobných experimentech se ukázalo, že zlepšení po klavírním tréninku vedlo i k lepším výsledkům ve vyšší matematice. Ještě působivější dopad mozartovského efektu lze pozorovat u epilepsie, kde poslech Mozartovy klavírní sonáty K448 vedl k významnému poklesu epileptiformní aktivity mozku. To, že se tak stalo i u pacienta v komatu, opět dokazuje, že ocenění hudby není nezbytnou podmínkou Mozartova efektu. Další badatelé zjistili, že Mozartův efekt se nedostaví po hudbě Philipa Glasse ani po staré popové hudbě či po Schubertovi. Naopak účinná byla i současná skladba řecko-amerického hudebníka Yanniho, která se tempem, strukturou, melodií a harmonií poněkud podobá oné Mozartově sonátě.
Zdá se, že hudba s vysokým zastoupením dlouhodobé periodicity, ať už u Mozarta nebo i u jiných skladatelů, rezonuje v mozku tak, že snižuje záchvatovou aktivitu a zlepšuje výkonnost v časoprostorových úlohách. Připočteme-li si k tomu trénink soustavnosti, soustředění a odložené satisfakce, je to hned několik důvodů, proč dát dítě do hudebky, byť Mozart s celkovou inteligencí asi nehne.