9. 10. 2015
Ve 30. letech minulého století vydal maďarský spisovatel Frigyes Karinthy povídku Řetěz, která popisovala, jak se v důsledku rozšiřující se sítě mezilidských vztahů svět paradoxně zmenšuje. Postavy v povídce věřily, že jakékoliv dvě bytosti na Zemi mohou být navzájem propojeny prostřednictvím nanejvýš pěti osobních známostí. Zajímavá spekulace nabrala na přitažlivosti poté, co americký sociální psycholog Stanley Milgram provedl v r. 1967 pokus, který „vzdálenosti“ ve společenské síti, vyjádřené počtem osobních známostí, testoval. Napsal spoustu dopisů a rozdal je svým známým v Nebrasce s pokynem, aby se je pokusili předat dál výlučně cestou osobních známostí tak, aby se nakonec dostaly k jeho příteli v Bostonu, kterého neznali. Navzdory velkému množství ztracených a nedoručených dopisů zjistil, že průměrný počet osobních „předání“ mezi známými na cestě k cíli byl šest. Tak vznikla hypotéza o „šesti stupních odloučení“, známá jinak též jako „teorie malých světů“. Problému se ujali matematici, kteří se zabývají teorií grafů. První zásadní práce na toto téma publikovali v polovině minulého století Maďaři P. Erdős a A. Rényi a teprve koncem devadesátých let publikovali D. J.Watts a S. H. Strogatz v Nature článek, který řešil jak „osobní známosti“, dané geografickou blízkostí, tak vliv „zkratek“ směřujících do vzdálených oblastí, jejichž existence vskutku svět neuvěřitelně scvrkává. To, že se známe osobně se svými sousedy, nikoho nepřekvapí – podobně jako značná pravděpodobnost, že se v Čechách každý s každým známe přes pouhých několik jedinců. Takovou „zkratkou“ do vzdálených oblastí však pro mne je třeba biolog Vojta Novotný, díky němuž se téměř osobně znám s kdejakým Papuáncem, neboť Vojtěch mezi nimi žije. Přenecháme-li teorii grafů matematikům, pak nás zarazí neuvěřitelné množství případů, jež teorii malých světů dokládají. V r. 1994 jsme do Prahy pozvali slavného filozofa vědy Karla Poppera a strávili s ním nezapomenutelné chvíle. Popper se osobně znal s Ludwigem Wittgensteinem a o jejich střetnutí v cambridgeském Moral Sciences Clubu koluje veselá příhoda o tom, jak diskusí rozvášněný Wittgenstein šermoval proti Popperovi pohrabáčem z krbu. Wittgenstein chodil do základní školy v rakouském Linci s malým Adolfem Hitlerem. Wittgenstein měl bratra Paula, znamenitého pianistu, jenž přišel v první světové válce o pravou ruku. To tak dojalo Maurice Ravela, že pro něj napsal Klavírní koncert D dur pro levou ruku. Když byl Ludwig malý, stal se ještě svědkem toho, jak k nim domů chodili hrát na klavír Johannes Brahms a Gustav Mahler. Moje známá, Caroline Stoessinger, se znala dobře s klavíristkou Alicí Hertzovou-Sommerovou (napsala o ní knihu), jež zemřela nedávno ve věku 110 let a znala se velmi dobře s Franzem Kafkou. Bylo jí 21 let, když Kafka zemřel. Můj kamarád Václav Hudeček si kdysi potřásl rukou s Aramem Chačaturjanem. Ten si s největší pravděpodobností předtím potřásl rukou také se Stalinem. Touto cestou bych teoreticky mohl od Stalina chytit svrab. Takže když to podtrhneme a sečteme, od Wittgensteina mne dělí 1 společný známý, s Ravelem se známe přes 2, s Hitlerem a Stalinem také přes 2, stejně jako s Brahmsem, Mahlerem a Franzem Kafkou. A to nemluvím o královně Alžbětě (osobně, tj. 0), o švédském králi Karlu XVI. Gustavovi (0), Ronaldu Reaganovi (1) či Baracku Obamovi (1) nebo Paulu McCartneym, do kterého jsem vrazil, vycházeje z WC jedné pražské restaurace. Nebojte se, nešílím, vás všech se to týká úplně stejně. Jen o tom možná ještě nevíte. A až si jednou podáme ruku, budete na tom prakticky stejně, nanejvýš si všude připíšete +1. A k těm vašim spojům si připíšu +1 já.