6. 2. 2015
V souvislosti s nedávnými teroristickými útoky na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo a následnými projevy solidarity s oběťmi pod sloganem Je suis Charlie se znovu vynořila otázka, zda argument, že si novináři svým urážením odlišného náboženského cítění o něco podobného už dávno koledovali, umenšuje hrůznost, absurditu a nepřijatelnost teroristického činu. Říkat, že karikatury v Charlie Hebdo nejsou výtvarně nic moc, že ta legrace taky není zrovna k popukání a Pussy Riot mají k Beatles věru hodně daleko, může být mnohdy opodstatněné; je to otázka vkusu a taktu a samo o sobě to nemusí mít nic společného ani s láskou ke svobodě ani se „ztrátou empatie“, spíše naopak. Velmi na pováženou však je dávat otázky vkusu do jakékoli souvislosti s politickým, mravním, právním a historickým významem terorismu jakožto násilí na nevinných obětech. Islámisti uřezávají hlavy humanitárním pracovníkům, již žádné karikatury nekreslí a Mohameda neurážejí, a úděsná videa z toho zvrhle zavěšují na internet. Ve jménu Alláha vraždí a znásilňují křesťanky, jež by ani nenapadlo Proroka znevažovat. Vraždí děti ve školách (Beslan, Francie, Pákistán) a berou si jako rukojmí nevinná lidská stvoření, jež s tím jejich fanatismem a hypertrofovanou potřebou respektu nemají nic společného. To, že při tom tu a tam zavraždí i někoho, kdo si z nich utahuje, přece nijak neumenšuje absolutní rozměr zla, kterým tyto mentální zrůdy ohrožují planetu. A právě z toho důvodu je nepřijatelné dávat v těchto jednotlivostech respekt či despekt k víře nebo míru vkusu do jakékoli souvislosti se zlem, jež představuje terorismus. Humanisté a intelektuálové, škrtněte si tedy Charlie Hebdo, chcete-li, a zaměřte se na ostatní oběti: na tři tisíce civilistů ve dvojčatech, statisíce prostých vesničanů Iráku, Syrie, Afgánistánu a Pákistánu, nevinné děti a učitel ve škole na rue Jules-Dalou v Toulouse v březnu 2012, stovky nevinných dětí ve škole v Beslanu – tak bychom mohli popsat celé stránky a nikde bychom u pobitých civilistů nenašli ani náznak despektu, nevkusu, urážek Mohameda, či něčeho podobného. Je to jen a jen absolutní a zrůdná krutost „radikálních“ islámistů (velmi výmluvný je výraz „radikální duchovní“). Neomlouvejme ji, neracionalizujme, nerelativizujme, nedávejme ji do souvislosti s nevkusem, s nímž nemá ve skutečnosti nic společného. Nesnažme se vyvinit z toho, že proti zlu nejsme schopni nic dělat a čekáme jako ovce, až sem přijde. Naše relativizující zkratkovité asociace jsou stále stejné. V sedmdesátých letech to byli Chartisti – „nás, poctivé komunisty, budou poučovat o mravnosti a přitom podvádějí manželky, opíjejí se, pracovní morálku v kotelnách mají pochybnou a je to samý simulant a invalida“. A Plastic people of the universe? „Vždyť se ten amuzický kravál těch vlasatých opilců ani nedá poslouchat!“ Takže: při svých sympatiích s oběťmi zločinných režimů zásadně nehodnotíme jejich uměleckou úroveň a u obětí terorismu zásadně neposuzujeme, jak přiblblé vtípky si zavražděný dělal. Není to k věci. Jde o život.