25. 11. 2010
Spravedlivé šimrání
Milý a vážený pane Höschle,
moc bych Vás chtěla poprosit o radu: mám jedenáctiletého syna a osmiletou dceru a jejich povahy, smysl pro humor a styl komunikace jsou velmi rozdílné. Synova osobitost je podobná mé a tím je pro mě lehčí a příjemnější s ním komunikovat. Ale dceřina povaha je mi až nesympatická (stydím se to tak nazvat, ale abych vylíčila svůj problém, musím to pojmenovat). Snažím se ze všech sil, aby to na mě nebylo poznat, hlídám si, aby měli oba ode mě stejně dlouhé škrábání po zádech (večerní rituál) a jiné láskyplné projevy. Cítím to však jako problém. S tatínkem je to podobné, taky jsou si bližší se synem, i když muž dělá, co může, aby byl také „spravedlivý“ v rozdávání pozornosti. Nejspíš tu naši spřízněnost se synem podvědomě cítí; nemůže jí to nějak uškodit? A co můžu dělat já, abych to nějak vyvážila?
Petra ze Slezska
Vypráví se anekdota o otci dvojčat, z nichž jedno bylo odmalinka mrzuté, pesimistické a depresivní, zatímco druhé jen zářilo, samá radost, žádný problém. Otec se to snažil výchovným zásahem vyrovnat, a tak na Vánoce vystrojil dva stromečky v oddělených pokojích. Pod jeden nadělil pro prvního synka spoustu hraček a her, pod ten druhý pro druhého synka pouze koňský trus. Když vešli do prvního pokoje, smutný synek se při pohledu na hračky rozplakal: „co s tím budu dělat, vždyť já ani nevím, jak se co hraje, jsem úplně nemožný, nezasloužím si to, to je nějaký omyl“. A hraček se ani nedotkl. Když vešli do druhého pokoje, radostný synek rozbalil krabici, spatřil lejno a nadšeně zvolal: „Tatínku, tatínku, honem, pojď se podívat – tady někde bude určitě poník!“. Moudrost té historky spočívá jednak v postřehu, že povahy dětí ze stejného hnízda mohou být navzdory společným podmínkám velice rozdílné a jednak v upozornění, že rodičovská snaha nějak to „vyrovnat“ je ošemetná. Vaše dcera rozdílnost vašeho přístupu k ní a k synovi určitě vnímá, neboť nikdo není tak citlivý na distribuci rodičovské lásky, jako dospívající dítě, nota bene mladší. A skutečně ji to může poznamenat, zejména v hodnocení sebe sama a v oblasti jejích mezilidských vztahů, současných i budoucích. První krok k nápravě jste už učinila tímto dotazem. Nezapomínejte ale, že děti téměř neomylně rozpoznají míru autenticity v chování jak ze strany učitelů, tak rodičů, a ačkoli to často nesdělují, prokouknou nás. Vaše dcera tedy může křečovitou snahu o spravedlnost z vaší strany vnímat jako potvrzení nedostatku skutečné lásky. Přesně změřené šimrání na zádech může chápat asi jako posluchači „přednášky docenta Macka“ v podání Ivana Vyskočila chápali jeho slova „Jsem docent Macek. To, že říkám, že jsem docent, neznamená, že se chci vyvyšovat nad vás, nedocenty“. Takže první přikázání je, pracovat víc na sobě než na dceři.