"Očima Cyrila Höschla". Reflex 21/2004, str. 17.

27. 5. 2004


Prý znáte nazpaměť stovky židovských vtipů. Čím vás tak přitahují? B. P. Praha

Hned první věta Vašeho dotazu stojí za úvahu. Jsem totiž přesvědčen, že nikdo neví, kolik vlastně zná anekdot a ani u druhého to zřejmě nemůže zjistit. Znát anekdoty je něco jiného než umět si je vybavovat. Schopnost vybavování je nastavena určitým prahem, který musí být překonán společenskou situací, aby došlo k asociaci anekdot. Všimněte si, že s někým vám to jde a s někým prostě ne. Kromě toho každý se v úrovni tohoto prahu lišíme asi tak jako se lišíme v potřebě mluvit, v míře extroverze či ve schopnosti formulovat své myšlenky. V určité situaci, zejména družné, kdy ostatní také vykládají veselé historky a vtipy, metodou asociací vybavujeme ty, které sami známe a z nich vybíráme ty, o kterých předpokládáme, že by mohly v dané chvíli zabrat. Problém je v tom, že se nikdy asi nedopočítáme těch, které máme uloženy pod tímto prahem a které si nevybavíme, protože k tomu není dostatečná společenská stimulace. Navíc humor je svérázný způsob chápání světa, udržování vlastní rovnováhy, sdělování nepříjemných (králův šašek) a jinak nesdělitelných věcí a zvládání náročných situací. Ne každému je však tento způsob milý či vlastní, ne každému je dostatečně srozumitelný. I v tom se mezi sebou zákonitě liší ti, co vtipy chrlí, od těch, kteří si je „nepamatují“. Paměť zde sice samozřejmě roli hraje, ale řekl bych, že druhořadou. Důležitější je kognitivní styl a společenskost resp. pocit v tom kterém prostředí: ty nastavují laťku výbavnosti, ty dodávají znaménko důležitosti zapamatovat si tak zbytečnou věc jako anekdotu. O tom, jak směrodatná je právě společenská složka humoru, svědčí skutečnost, že vtip někde úspěšný je jinde trapný. Jsou anekdoty, které se dají s úspěchem říkat až po půlnoci nebo s určitou hladinou alkoholu v krvi. Židovské anekdoty mají ovšem své specifické kouzlo, kterým se liší od politických, od sexuálně zaměřených nebo zlomyslných vůči jinému pohlaví, etniku či skupině. Pravé židovské anekdoty, tedy ty, které povstávají ze židovské komunity, ať již jakkoli kulturně v diaspoře modifikované (všimněte si, jak důležité je, zda hlavní postavou je pan Goldberg, Kohn, Roubíček nebo Dvořáček), nejsou zlomyslné, nejsou zlovolné a liší se od většiny ostatních tím, že se hrot jejich pointy obrací proti těm, kdož jsou zároveň jejich zdrojem i převážným mediem. Málokdo si umí dělat legraci sám ze sebe, málokdo dokáže s někdy až sladkobolnou ironií vypíchnout komiku svých vlastních zvyků, povah a vztahů jako právě Židé. Tváří v tvář každodenním strastem „normálních“ životů středních měšťanských vrstev, se kterými se mnozí z nás můžeme i dnes namnoze ztotožnit, nelze nakažlivosti a kouzlu židovských anekdot odolat. No řekněte sám: Pan Kohn jde po parku a najednou mu shůry spadne na klopu ptačí hovínko. Zastaví se, podívá se na ně a povídá: „To jsem celej já. Jinejm zpívá….“.
(bez záruky)