"Očima Cyrila Höschla". Reflex 40/2003, str. 13.

9. 10. 2003


Zaujala ma jeho teoria o "nehanebnom správaní" - ktoré definoval rovnako prebytkom, ako aj deficitom hanby a zdržanlivosti v správaní človeka. Povrchne analyzoval a porovnával správanie prehnane hanblivého jedinca a človeka, ktorý "nepozná medze", dajme tomu spoločenské konvencie alebo hranice súkromia. Prekvapilo ma, ze v oboch prípadoch našiel styčnú plochu: "Máme pocit, že celé naše bytie je zlé a skazené a že musíme tajiť všetko, čo je v našom živote autentické." Myslím, že pojem "hanba" tak, ako ju chápe spomínaný autor, je mimoriadne aktuálny. Rovnako fungovanie zábran v spoločenskom živote, autenticita prežívania života. (Nechcem zovšeobecňovat, ale pozorujem, že veĺa ludí v mojom okolí "sa už nedokáže červenať", obrazne povedane). Nemám konkrétnú otázku :-). Skôr by ma potešilo zopár fundovaných viet z Vášho pera na túto tému.
S pozdravom
Jarmila Mikušová

Na „fundované věty“ je tu málo místa. Když se pokusíme vybavit pojmy, které nás při slově stud (slovensky hanba) napadají, spatříme sémantické (významové, jazykové) pole zahrnující ostudu, nestoudnost, svědomí, zodpovědnost, cudnost, zahanbení, ohledy k sobě i druhým, výčitky, a mnoho dalšího. Prvotně je na pozadí této emoce potřeba uplatnění, ocenění, určité pozice ve společnosti. Je-li tato potřeba ohrožena (pokořena, odepřena, zesměšněna, zpochybněna), může se rozvinout komplexní emoční stav spojený s negativním sebehodnocením a nepříjemnými pocity méněcennosti. Tento stav je blízký studu. Představme si tu situaci. Mladá, krásná, úspěšná a energická žena - a najednou z ní horda opilých chasníků strhne šaty a pobaveně se chechtá. Ji zavalí pocit ponížení, zhrzení a pokoření, červená se nebo i rozpláče, neboť její sebevědomí (self-esteem) dostalo smrtelnou ránu. V menším se tak děje i v jiných situacích, kdy se rozvíjí pocit studu většinou jako důsledek selhání, vypadnutí z kýžené role. Do jaké míry tento mechanismus funguje a kdy se spouští, je dáno výchovou a kulturou, do které vrůstáme. Naše svědomí je utvářeno rodičovskou autoritou, společností, náboženstvím. To určuje ony „kýžené role“, vůči kterým pak poměřujeme svůj výkon a svá selhání, jež jsou na pozadí studu. Všimněte si ale, že stydět se zřejmě dokážou trošičku i zvířata (jde však spíše o pocity provinilosti než studu) a že stud se často promítá do osob, kterých se selhání přímo netýká. To vyjadřuje výrok „stydět se za někoho“. Selhání je v tom případě zástupné, přenesené, nepřímé. Šel jsem jednou nočním Madridem s Vaším krajanem, mým přítelem. Na kapotách aut se předváděly polonahé prostituky. Můj přítel pravil: „Vieš, já sa za tie dievčata tak hanbím!“ Neobvyklá mužská reakce, ale důležitá. Ač vzácná, určuje měřítko, které si musíme zachovat, aby se vůbec někdo ještě dokázal zastydět.
(bez záruky)