"Očima Cyrila Höschla". Reflex 26/2003, str. 15.

3. 7. 2003


Vážený pane profesore,
Nedávno jsem se dočetl, že časté a přehnané mytí rukou a také ritualizované chování (stoupání pouze na světlé dlaždičky, vykročení vždy levou nohou atd.) může být projevem neurózy. Protože jsem měl celé dětství sklony k podobnému chování, zajímalo by mě, čím je to způsobené a jaké jsou motivy a následky takového chování.
Za odpověď předem děkuji, s úctou
M.K., 21 let, Praha

Všichni svou životní dráhu klestíme na rozhraní vyčerpávající pečlivosti a lehkomyslné tvořivosti. Na jednu stranu musíme věci zkoumat, promýšlet, dávat jim řád, na druhou stranu se často vyplatí něco jen tak zkusit, třeba to vyjde. To první připomíná zodpovědnou práci, která zdržuje a nepřináší žádný velký zisk, to druhé loterii, kdy lze mnoho získat, ale také mnoho ztratit. Obojí se za určitých okolností jako strategie vyplácí, na obojí máme ve svém repertoáru chování zaděláno, i když v různém poměru. A z obojího se může vyklubat porucha. To tehdy, uplatňuje-li se ta která strategie neúměrně a nevhodně i tam, kde přestává plnit svou adaptivní funkci a začne naopak při zvládání nároků okolí překážet. Je zajímavé, jak se tyto prvky chování projevují při vývoji dítěte. V takzvané první pubertě, někdy mezi třetím a pátým rokem života, se u dětí objevuje ve zvýšené míře až úzkostné lpění na detailu. Představte si, že byste takovému dítěti najednou řekli, že Karkulka měla modrou čepičku! Jakékoli odchýlení od zavedeného rituálu, od naučeného příběhu, od místa, kam se dávají botičky nebo panenka, vede k zoufalství. Zde je položen první základ obsedantní strategie, zodpovědnosti a nerozhodnosti. Za normálních okolností je toto období úspěšně překonáno a zanechá po sobě brázdu pouze přiměřeně hlubokou. Ti, u kterých je hlubší, stanou se třeba účetními, ti, u kterých je mělčí, mají věčný problém s papíry, doklady a formuláři – nejraději by si vše nadešli úspornou zkratkou, však ono to nějak dopadne. Chorobnou podobou obsesí (vtíravých myšlenek, například říci sprosté slovo při mši nebo nutkání skočit z rozhledny) a kompulzí (rituálů, například opakovaných kontrol, zda je zamčeno, zda mám klíče a kapesník, zda jsem zavřel plyn) je tzv. obsedantně-kompulzivní porucha (OCD), která je v dnešním pojetí samostatnou jednotkou, nikoli neurozou. Její rozvoj se vysvětluje jak psychoanalyticky (ulpění libida v anální fázi, která je charakterizována zadržováním stolice a souvisí věkově právě s onou první pubertou), tak dnes spíše neurobiologicky. Ukazuje se, že OCD má genetický a biologický základ. Pomocí zobrazovacích metod můžeme u této poruchy pozorovat změny v činnosti mozku. Příznaky OCD do jisté míry ustupují po lécích proti depresi (antidepresivech), ovšem pouze po některých a ne vždy. Hlavní metodou léčby je kognitivně-behaviorální psychoterapie. Jeden příklad za všechny: představte si, že si v obavách z infekce musíte nutkavě stokrát za den mýt ruce, pomalu až do sedření kůže. Terapeut vás přiměje, abyste vlastníma rukama bez rukavic vysmýčil záchodovou mísu a pak na vás dohlédne, že si je nesmíte celý den umýt (tzv. STOP). Podobnými triky lze dosáhnout toho, že už jedno dvě umytí vám nakonec přinesou kýženou úlevu. Podrobněji viz např. v učebnici Höschl C., Libiger J., Švestka J.: Psychiatrie. Praha, TIGIS 2002.
(bez záruky)