1996
Měsíční fáze a klimatické záhady
Měsíční fáze se často dávaly do souvislosti se změnami lidského chování (náměsíčnictví). Výskyt krutých kriminálních činů, počet zásahů záchranné služby, počet dopravních nehod a úrazů v zaměstnání se často přičítá působení úplňku. Mnoho z těchto souvislostí se však nepotvrdilo a statistické studie, které sledovaly spojení mezi lunárními fázemi a např. počtem výjezdů policie, ukázaly, že zde souvislost není. Tím zajímavější je nedávná zpráva Roberta C. Ballinga a Randalla S. Cerveny ze Státní univerzity v Arizoně, která odhaluje, že měsíční fáze mají měřitelný vliv na denní celkové teploty (Geophysical Research Letters 22: 3199-3201, 1995). V průběhu měsíčního (synodického) cyklu se ukazuje, že celkové teploty v nižší troposféře (nejnižších 6 km) jsou největší 5 - 8 dní před úplňkem a nejnižší během novoluní. Balling a Cerveny zjistili, že během období téměř 5934 dnů (více než 200 synodických cyklů) mezi léty 1979 a prvními měsíci roku 1995 lze fázím Měsíce přičíst globální kolísání teploty mezi 0,02 - 0,03 0C. Je sice pravda, že tak nepatrná anomálie se podílí méně než 1 % na celkové měsíční proměnlivosti teploty, ale je pozoruhodné, že lze takový vliv vůbec zjistit. Badatelé již dříve měli podezření, že je nějaká souvislost mezi lunárními fázemi a celkovými teplotami, ale neměli možnosti přesných měření po celé zeměkouli. Většina dosavadních záznamů využívá teploměrů na Zemi, které mají celou řadu omezení. Autoři zprávy měli to štěstí, že mohli používat metody určující teplotu ve spodní troposféře měřením mikrovlnných emisí kyslíku (O2) v atmosféře (Science 247: 1558, 1990). Mikrovlnné radiometry na palubě orbitálních družic poskytovaly údaje o globálních teplotách od roku 1978.
Přestože klimatický dopad takových malých teplotních změn je zanedbatelný, pozorování je přece jen záhadou. Statistika sice odhalí vztah mezi dvěma jevy, ale nevysvětlí jej. Jestliže měsíční fáze jsou skutečně příčinou globálních teplotních variací, nezdá se, že by to byl přímý účinek sluneční energie odrážené z Měsíce, neboť kdyby tomu tak bylo, nejvyšší teploty bychom předpokládali za úplňku nebo krátce po něm, ale ne několik dnů před ním.
Další zajímavostí je, že záření koreluje s měsíčními cykly různě v závislosti na zeměpisné šířce, ze které pocházelo. Zatímco teplotní kolísání ve velké zeměpisné šířce (polární oblasti okolo 700) a v subtropech (okolo 300 severně i jižně) pozitivně korelovalo s celkovým vzorcem, v mírném pásmu (okolo 500 severní i jižní šířky) korelovalo negativně (!). Teploty na rovníku s lunárním cyklem nesouvisely vůbec. Autoři objevu poukazují i na dřívější práce z Národního oceánografického a atmosférického úřadu, které zjišťovaly lunární účinek na časování maxim jarních dešťů v různých částech Spojených států. Zdá se, že jarní dešťová maxima se objevují progresivně později v synodickém měsíci tak, jak se pohybujete ze západního k východnímu pobřeží, s časovým posunem okolo 13 dnů mezi oběma pobřežími. Je dost možné, že takové posuny se dějí nejenom ve směru zeměpisných délek, ale také zeměpisných šířek. To by mohlo vysvětlovat, proč lunární změny se neprojevují ve středním pásmu, ale spíše na severu a na jihu. Hypotézy, kterým objev Ballinga a Cervenyho dává vzniknout, jsou pestré a zahrnují změny magnetického pole Země, měsíční vliv na tzv. Hadleyovu cirkulaci (vzestup horkého vzduchu na rovníku a jeho sestup v subtropických šířkách) a tzv. barycentrický efekt (který bere v úvahu změny v gravitačním středu mezi Zemí a Měsícem v závislosti na oběhu těchto dvou těles kolem Slunce). Žádná z teorií však nevysvětluje vliv Měsíce uspokojivě. (American Scientist, 84, 1996: 119 - 120).
-Cyril Höschl