1993
Myslím, že málokterý příslušník mladší či střední generace má k rozhlasu tak specifický vztah jako dítě z beztelevizní rodiny. V padesátých letech ovšem rozhlas znamenal všechno. V tradici poslechu válečného Londýna s Janem Masarykem sedával otec po návratu z PTP nachýlen u zelinkavého magického oka Philipsky a později Romance a my věděli, že dělá něco hrozně důležitého, tajného, dobrodružného a zajímavého. Poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a BBC. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč je to celé tak zakleté, když zrovna název Svobodná Evropa vyvolává optimismus podobný tomu, co bylo slyšet i veřejně, zejména pak později ve škole. Po válce se všichni přece osvobodili (od Němců, od kapitalismu, od hladu, od otroctví); přesto slovo "svoboda" bylo z divných příčin zapovězené. V jiném spojení se sice mohlo používat, podobně jako slovo Evropa, ale běda tomu, kdo to spojoval. To u nás na samotě, kde jsem vyrůstal, věděli všichni, tedy já, protože bratr ještě nemluvil.
Když jsem přišel do školy, rozšířil se mi pojem rozhlasu ještě o Prahu 1 (Kupředu levá), školní rozhlas (zástupkyně Skalská plus poruchy a zpětná vazba) a prý polský výraz "kysinka prolhana", což mi tvrdil syn místního primáře ve městě, kam jsme se přestěhovali. To město mělo krásné okolí. V zimě byly hory obaleny sněhem a my vyválení a uštvaní z lyží a saní a sněhuláků a iglú jsme ze sebe stahovali mokré overally a punčocháče a dávali je na topení a maminka se ptala, zda chceme každý knedlíků 15 nebo 18 a my si s bratrem dali talíře k rádiu a pustili si ve 14.00 hru pro mládež. Bylo to ještě dobrodružnější než číst KODky, protože v rádiu šplouchal oceán, námořníci měli propité hlasy a na pustém ostrově zpívali ptáci. Kdo zná rozhlas, ví, že byla sobota. V neděli jsme pak v jednu hodinu poslouchávali pohádku, pokud jsme si ji nepustili na černé desce s Růženou Naskovou vrtící se rychlostí 78 otáček/min. Tím se začal utvářet můj vlastní, stále bližší vztah k rozhlasu. Byl jsem vděčen za každý závan dalekého světa. Toužil jsem mít nejenom bubenčák (ten jsem si udělal ze sádry), ale hlavně slyšet kovbojské písničky, jak se tehdy říkalo country muzice. Když je pak rozhlas vysílal, byť politicky zmírněné levicovým zaměřením Pete Seegera, chtěl jsem do redakce z radosti napsat.
V šedesátých letech již bylo z čeho vybírat. Nikdy nezapomenu na potulky hudbou a literaturou, které pořádal na VKV Antonín Přidal. Po znělce Pavla Josefa Vejvanovského přicházíval Přidalův moudrý hlas a já poslouchal jak přikován, i když bylo venku hezky. Mám toho člověka od těch dob velice rád, i když se nyní zahazuje v televizi. Jednou vysílal pořad o Rostovských zvonech. Byly to unikátní ukázky, tehdy obtížně dostupné. Když jsme na gymnáziu dělali pořad o starém ruském umění (pro pořádek uvádím, že jako povinnou četbu z ruštiny jsme ve škole měli A. Solženicyna), potřebovali jsme ty zvony a já tehdy napsal do brněnského rozhlasu Antonínu Přidalovi jako neznámý kluk a on mi záznam poslal na magnetofonovém pásku - zadarmo.
V té době bylo ještě jedno pouto, která ovlivnilo můj život nadosmrti: Gramotingltangl. Bylo to intimní povídání s Jiřím Suchým proložené písničkami, vždy s jednou šlitrovkou na konci. Občas míval Gramotingltangl Jan Werich, a pak to byla ježkovka. Jednou tam Jan Werich řekl: tak a teď půjdu, vezmu ostrý rezavý hřebík, a do každého auta, které je lepší než moje, udělám táákovouhle rejhu. Jen šestsettrojky vynechám, to si netroufnu. Byla opět zima, my s kamarádem Petrem Pokorným sjeli na běžkách kamsi do Špindlerova Mlýna, poslechli si Wericha, svalili se únavou na podlahu a spali. V noci jsem otevřel oči a uviděl, jak se nade mnou nynější ředitel INTERSIGMY a spolužák bankéře Tošovského sklání, má natažené černé kožené rukavice jako v hororu, krouží mi rukama nad obličejem a zlověstným hlasem předpovídá můj rychlý konec.
Gramotingltangl dal vznik Klubu spřízněných duší při Divadle Semafor (Později Jonáš klub), jehož jsem se tak stal vlastně zakládajícím členem. Sekretářkou tam byla světice Marie Vaculíková. Také ji mám dodnes rád, i když jsem ji potkal jen několikrát. Letos mne poznala po 22 letech, když jsme se potkali v Barceloně v muzeu moderního umění. Nikdy nezapomenu na první srazy v Lucerně a v Obecním domě. Moc by se mi chtělo o nich psát, znamenaly mnoho pro celý můj další život, ale to bych odbočil od rozhlasu.
Mým hlavním koníčkem však byla klasická hudba. Zpočátku to s rozhlasem moc nesouviselo. Chodil jsem na abonentní koncerty už asi od páté třídy a amatérsky hrál na klavír doprovázeje spolužáky v komorní hře. Na učitelku klavíru Marii Gregarovou jsem si vztahoval Lacinovo "Nejradši na světě mám paní učitelku, že aby ze mne nebyl blbec..." Tato záliba spolu s určitým smyslem pro humor vyústily v karikaturu rozhlasu, kterou jsme vytvořili s přítelem Bohuslavem Hanelem na magnetofonu zn.Sonet v chaloupce pod Ještědem. Jmenovalo se to Radio Paseky Inferiores a my to pak pouštěli přes rádio babičce, která nevěřila vlastním uším, co to v tom rádiu dávají. Ve zprávách RPI například hlásili, že na paseckém letišti přistála ve večerních hodinách sovětská delegace vedená generálem Ivolginem a knížetem Miškinem. Generál oslovil shromážděné pasecké občany slovy: "Nosil jsem vás na rukou, děti". Následoval rozhovor se zpěvákem pop-music Bobem Fobem, Concertino di PI, interview s politrukem ČSLA plukovníkem Železnikovem a jiné ptákoviny pojaté tak jemně, že důvěřivější povahy naopak zvážněly. Dodnes ten pásek mám a použil jsem z něj části jak v TV pořadu Lékař a Vy (rozhovor s Prof. Doc. Dr. Ing. Jiřím Novotným - Löwym o spánku), tak i jinde.
Sovětská okupace mne zastihla ve Frankfurtu, vyvolala ve mně slzy, vztek, zoufalství a odpor. Od rádia jsem se nehnul a zůstal mu natrvalo věrný, i když Sláva Volný, Karel Jezdinský a jiní přešli do Svobodné Evropy. Všechno už bylo dávno jasné, dětství s magickým okem zavál čas.
Sedmdesátá a osmdesárá léta jsem strávil u RFE, Hlasu Ameriky a BBC jako stálý a pravidelný posluchač. Všichni mí kamarádi, o kterých byla řeč, se mnou a já s nimi. Život byl jinde. V Praze bylo ovšem mnoho možností: Ivan M. Havel, Zdeněk Neubauer, Jiří Fiala, Petr Vopěnka a mnoho a mnoho dalších přednášeli na MFFUK u akademika Katětova, na Novotného lávce ve VTS, na Rašínově nábřeží u Havlů. RFE nás držela emočně nad vodou, Karel Kryl před vánocemi dokázal rozplakat u nás doma všechny generace. Zbožňoval jsem ho. To, co udělal, podobně jako to, co udělali venku jiní, se nezapomíná. Je mi úzko, když dnes slyším různé mudrlanty kydat špínu na toho či onoho. Teď už umí být mistrem světa každý, už je pozdě si to označit. Část spolužáků po okupaci odpadla a byli z nich komunisti. Trochu jsem některé tehdy provokoval, byli slušní, nepráskali, ale o Svobodné Evropě nechtěli slyšet ("přehánějí to tam"), Ivan Medek v Hlasu Ameriky byl "moc ukřivděnej, a tak chápeme, že je naštvaný" a podobné racionalizace. Dnes téměř všichni volí vládní koalici, úspěšně podnikají, nadávají na komunisty a jezdí do ciziny. Své zájmy staví jednoznačně nad zájmy podniku nebo pracoviště a kdo to vidí odlišně, má podle nich socialistické myšlení.
Normalizační éra byla právě díky neoficiálním strukturám, díky Škvoreckého nakladatelství 68, díky edici Petlice apod. duchovně mimořádně bohatá. Leč úvahy Ferdinanda Peroutky náš rozhlas nevysílal. To, co se dělo, shromažďovalo se v pozadí. Jako by se šikovala armáda. Po převratu 1989 jsem čekal, že se obraz vyvolá jako ve fotografii a že pozadí bude vepředu. Chvíli se to tak zalesklo. Pak se ale ukázalo, že prodrat se rádiem k posluchači je přetěžký úkol a že na něj nestačí ani Ti nejschopnější, mimo jiné pro nával úkolů, funkcí, závazků a práce, kterou na sebe vzali. Vysílání na všech frekvencích jakoby procházelo vlnou tápání a hledání, která trvá dodnes.
Dal jsem zaznít svému dětství v Radiu Collegium brzy po jeho vzniku. Bylo to blízko mého bydliště, chodíval jsem tam rád, trochu jsem v noci po práci nebo v neděli relaxoval, přišel na jiné myšlenky, dostal se k jiným lidem, byl tam Vlado Príkazský, Broňa Janečková, paní Panýrková, dr.Applt a další, mohlo se tam chodit jako domů, přinést desky, popadnout mikrofon a vysílat. Bylo to neuvěřitelné. Cením si zejména téměř pětihodinového pořadu o Paganinim, který jsme připravili s Pavlem Hůlou, primáriem Kocianova kvarteta. Také nám poskytl exkluzívní rozhovor bezmála devadesátiletý nositel Nobelovy ceny za medicínu Sir John Eccles. Začal jsem RC považovat za své, cítit se jeho reprezentantem, byla to jediná stanice "mého srdce". Teď je to nepochybně Vltava. V úzkém spektru, které jsem s to pokrýt, snažím se přivést do rozhlasu ty, kdož tam měli dávno být. Vím, že diskusní klub LABYRINT, který za pomoci dr.Kasíka a dalších kolegů z rozhlasu poloamatérsky dělám, není v centru pozornosti, nemůže konkurovat politickým soubojům na jiných stanicích a thrillerům v televizním éteru. Snaží se však oslovovat tu nezanedbatelnou část obyvatel, která se oprávněně může cítit dnes opuštěna. Vždyť se podívejme na stanice v pásmu FM: kdyby neměly své znělky, nerozeznali bychom je. Rychlí spíkři typu Blendamed a Brooklyn chewing gum a stereotypní rock a metal. Z písní vymizelo slovo a do značné míry i melodie. Vymizela z nich tedy poezie. Poezie tedy vymizela z rozhlasu. Nikoli však z Vltavy. Pustím-li si Vltavu, téměř nikdy mě nezklame. Co postrádám, je stanice vysílající po celý den klasickou hudbu, aby člověk, kdykoli má "tu" náladu, mohl otočit knoflíkem a vědět, že tam najde, co hledá, a že nemusí po několika taktech zase přelaďovat nebo vypínat. Jednou v New Yorku jsem poslouchal stanici, která vysílala bez přerušení všech devět Beethovenových symfonií v provedení na čtyřruční klavír. Kdybych mohl mávnout kouzelným proutkem, zřídil bych tady takovou stanici. Collegium to už asi nebude, Cobra se ještě zcela nevyklubala. V této zemi je celá generační vrstva, která nemá svůj rozhlas ani televizi.
Podobně nemají svůj rozhlas ani vlivné kulturní a duchovní instituce, jako třeba Karlova Univerzita. Neopouští mne představa, že někde v koutku vysílání nějaké osvícené stanice by Univerzita nebo řekněme fakulta mohla mít svou zahrádku, svůj park, kam by mohl vstoupit každý posluchač. Opět se zdá, že nejvíce se tomu blíží Vltava se svou četbou z odborné literatury a se svou "univerzitou". Rozhlas musí vydržet. Tak jako se lidstvo vždy znovu a znovu vrací k morálce, k tradici a k víře, tak se i televizní společnost bude utíkat k rozhlasu. Jeho cena opět vzroste. Doufejme jen, že ne díky mobilitě vysílajících a statečnosti posluchačů u magických ok.
(bez záruky)