2. 1. 2025
Dobrý den,
proč si lidi dávají tolik novoročních předsevzetí (že přestanou kouřit, že začnou cvičit apod.), když je stejně většinou nedodrží? Kamil
Každý rok to začíná stejně. První sekundy po silvestrovském odpočítávání, kdy šampaňské stříká do vzduchu a konfety se lepí na čelo, zaznívají věty plné odhodlání. "Letos začnu cvičit!" "Přestanu kouřit!" "Naučím se francouzsky!" Ale hluboko uvnitř všichni víme, že reálně… se nic nestane.
Proč to ale lidé dělají? Proč si každý rok naléváme do hlav tentýž koktejl iluzí a optimismu, přestože víme, že porážka našeho odhodlání je prakticky garantovaná?
Začněme u kořenů problému – nadhodnocování svých šancí. Nový rok symbolizuje takový malý restart, jakési "ctrl+alt+del" našeho života. Je to chvíle, kdy můžeme jakoby vynulovat svoje průšvihy, prokrastinaci a neschopnost dříve vstávat, a začít znovu. A tak, když se nám něco takového nabízí na stříbrném podnose, nemůžeme si pomoct a naplácáme na to seznam předsevzetí, protože přece chceme být lepší a odmítáme si připustit, že starého psa novým kouskům nenaučíš.
Pak je tu samozřejmě společenský tlak. Zeptáte-li se někoho na Nový rok, zda má nějaká předsevzetí a on odpoví, že nikoli, budete ho nejspíš považovat za se sebou příliš spokojeného narcistního podivína. Lidé si předsevzetí nedávají proto, že chtějí být lepší, ale proto, že nechtějí působit jako jediný člověk, který si myslí, že už lepší být nemůže.
Nesmíme zapomenout ani na situaci, v níž si předsevzetí dáváme. Jste na oslavě, máte v sobě třetí sklenku sektu a jste obklopeni přáteli, kteří nadšeně vykládají o tom, jak letos konečně poběží maraton. Vy nechcete zůstat pozadu. Takže zářící optimismem prohlásíte: "Jo! A já budu chodit do posilovny!" O týden později ale míjíte fitko, na které jste si koupili permanentku, ale nemáte náladu, a tak raději zabočíte do hospody, protože pivko se smažákem jsou přece jen příjemnější než potit se mezi svalovci.
Předsevzetí jsou také dokonalým prostředkem pro odkládání reálných změn. Pokud si řeknete: "Začnu běhat od pondělí," máte celý víkend na to, abyste si to ještě rozmysleli. Pokud si řeknete: "Začnu běhat od ledna," máte rovnou měsíc, a navíc se cítíte produktivně, i když vlastně jen sedíte na gauči.
A když už nakonec začnete, většinou narazíte na příliš vysoké cíle. "Začnu běhat" se snadno změní na "Musím běžet deset kilometrů každý den," což je asi stejně realistické jako naučit se hrát na housle za týden. Když pak neuspějeme, cítíme se mizerně, a to nás demotivuje pokračovat.
Možná bychom si měli z těch předsevzetí ukrojit s pokorou menší kousek. Místo "Přestanu kouřit" bychom si mohli říct "Budu kouřit o jednu cigaretu denně míň." Místo "Budu cvičit každý den" si dát cíl "Budu mít na sobě sportovní oblečení aspoň jednou týdně." A když se to nepovede? Nevadí. Nový rok je ve skutečnosti den jako každý jiný, takže můžeme začít kdykoli.
Ač si to možná nechceme přiznat, většina novoročních předsevzetí je víc o tom, že se na chvíli cítíme lepšími, než o reálných změnách. Ale třeba je to v pořádku. Trocha optimismu, byť jen dočasného, je lepší než žádný. A pokud si letos dáváte předsevzetí, pamatujte – nejste v tom sami. Cukrárny jsou plné lidí s podobnými ambicemi.