12. 12. 2024
Vážený pane profesore, v první řadě bych se chtěl hluboce omluvit pokud by vám můj dotaz byl krajně nepříjemný a pokud byste se rozhodl neodpovídat budu to respektovat. Čeho se vlastně tak moc člověk obává na své smrti? proč zkoumání vlastní smrtelnosti vyvolává úzkost a stres? může toto uvědomění paradoxně pomoci dosáhnout lepších životních výsledků? a dá se říci že úzkost je defacto celoživotní? Děkuji za případnou odpověď pokud by vás toto zaujalo do reflexu máte mé svolení. Přeji v rámci možností příjemné Vánoce. S pozdravem Ladislav Fencl
Smrt, jako konec našeho bytí, vyvolává úzkost a nejistotu zejména proto, že máme přirozený strach z neznáma. Konec života je pro nás velkou neznámou. Neumíme si představit, co se děje po něm, protože máme pouze hypotézy nebo náboženské či filozofické představy, ale skutečná povaha smrti nám zůstává skrytá. Strach z neznáma je přitom jednou z nejhlubších lidských emocí. Smrt představuje konec nejen biologických procesů, ale i naší osobní identity. Mnoho lidí se obává, že po smrti přestanou existovat jako vědomé bytosti, protože naše existence je do velké míry založena na vědomí sebe sama a vztazích s ostatními. Smrt nám bere možnost pokračovat v těchto zkušenostech a vztazích, což navozuje pocit totální ztráty nebo naopak obavy z převtělení do něčeho velmi neblahého. Dalším silným zdrojem strachu může být představa fyzické bolesti či utrpení spojeného s umíráním. Ačkoli smrt sama o sobě nemusí být bolestivá a v mnoha případech je spíše poklidná, neznámé aspekty tohoto procesu a možné utrpení, jež může smrt předcházet, bývají častým předmětem obav. Mnoho lidí má také pocit, že neměli dost času na dokončení rozdělané práce, na splnění svých snů nebo nastolení vztahů. Smrt může být vnímána jako násilné přerušení všeho rozdělaného, což vyvolává pocity lítosti a nedokončenosti. Mnozí se obávají, že jejich život neměl smysl, pokud nebyl završen podle jejich představ. Svou roli také hraje zvědavost: Co bude, až já tu nebudu? Co bude s mými blízkými, co bude se světem? To už se nikdy nedozvím? Úzkost však není jen reakcí na smrt. Úzkosti coby obavy z něčeho neurčitého jsou součástí lidské psychiky po celý život a jsou modulovány genetickou predispozicí, výchovou, osobními zkušenostmi, a kulturou. Naše obavy se mohou týkat jakýchkoli nejistot, změn, selhání nebo ztrát. Také mohou být součástí duševních poruch, kdy je úzkost nepřiměřená či neadekvátní objektivní situaci. Ačkoli se s věkem může intenzita úzkosti změnit, otázka smrti většinou zůstává v nějaké formě přítomná po celý život jako základní kámen pudu sebezáchovy. Uvědomění si naší konečnosti může paradoxně vést k lepšímu životnímu nastavení. Filozofie jako existencialismus nebo různé duchovní tradice zdůrazňují právě to, že vědomí vlastní smrtelnosti vede k plnohodnotnějšímu prožívání života. Člověk přitom mnohdy přehodnotí své priority a víc se soustředí na to, co je skutečně důležité. Ale na veselejší notečku: Váš dotaz mi připomněl anekdotu o dvou kamarádech, kteří si slíbí, že kdo z nich zemře dřív, dá tomu druhému vědět, zda existuje posmrtný život. To se skutečně přihodí a pár měsíců po smrti jednoho zaslechne ten druhý šepot: „To jsem já, slyšíš mne?“ „Jejna, slyším, no to je ohromné! Pověz, jaké to tam je? Co celé dny děláš?“ „Tak ráno si dám mrkev, pak se napiju trochu vody, pak mám sex, pak si dám zase mrkev, pak trochu vody, pak mám zase sex, pak trochu vody, pak mám sex, a tak pořád dokola.“ „Ale proboha, co se to s tebou stalo? Já tě takovýhohle vůbec neznám!“ „No bodejť by jo – ty brďo, já jsem králík!“