3. 12. 2024
Pane doktore, myslíte si, že zvířata mohou žárlit? A jestliže ano, jsou pro to nějaké důkazy?
Josef Svoboda, Brno
Zvířata vskutku mohou žárlit, což je v mých očích jeden s obkročmých dokladů toho, že mají vědomí. Žárlivost má zřejmě evoluční kořeny, jelikož jde o mechanismus ochrany cenných sociálních vazeb a zdrojů, jako jsou partnerky či partneři, potrava nebo pozornost. Kdo má psa, tak ví, jak jeho mazlíček umí žárlit, když páníček věnuje pozornost jiným psům. To pak druhého psa odstrkuje, štěká a sám upoutává pozornost. Výzkumníci z Kalifornské univerzity v San Diegu provedli se psy experiment, v němž jejich majitelé komunikovali se třemi předměty: s realisticky vypadajícím plyšovým psem, který štěkal a vrtěl ocasem, s lucernou a s knihou. Psi vykazovali nejsilnější žárlivecké chování, když jejich majitelé komunikovali s plyšovým konkurentem: štěkali, strkali do něj a snažili se dostat mezi něj a majitele. Přitom knihu nebo lucernu ignorovali, což ukazuje, že reakce byla zaměřena speciálně na objekty vnímané jako sociální rivalové. Žárlivost je studována také u opic. Třeba kapucíni se odmítli účastnit úkolu, pokud viděli, že jiná opice je za stejný úkol odměněna štědřeji. A nejen to: Házeli odměnu vztekle zpátky na výzkumníka anebo začali trucovat. Podobné chování vykazují také šimpanzi, u kterých vědci rovněž pozorovali projevy žárlivosti a citlivosti na nespravedlnost, když jeden z nich dostával za stejnou práci lepší odměnu. To naznačuje, že žárlivost i u zvířat souvisí mj. se smyslem pro spravedlnost a s rozdělováním zdrojů, což je zřejmě evoluční předchůdce žárlivosti lidské. Také papoušci (např. kakadu a afričtí šedí) se stávají agresivními, když jejich majitelé komunikují s ostatními. To pak vřískají, koušou nebo odstrkují své majitele. Vytvářejí totiž se svými lidskými společníky silné sociální vazby, jež připomínají partnerské vztahy v přírodě. Žárlivost hraje významnou roli také při páření. Například u pávů je časté, že pokud se k namlouvané samici přiblíží konkurenční samec, žárlivec na něj zaútočí. Rovněž sloní samci v mustru (tj. v období zvýšené hladiny testosteronu a agresivity) často bojují s rivaly, kteří se přiblíží k samicím v jejich teritoriu. Žárlivost tedy pomáhá chránit sociální vztahy důležité pro přežití a reprodukci. A nejen to: „žárlivost“ je jištěna i ryze biologickými mechanismy. Třeba močení resp. samčí moč u myší obsahuje látku (feromon), jež zabrání graviditě samice, která je zápachu exponována (tzv.efekt Bruceové; jeho podstatou je, že pokud samice, která je v rané fázi těhotenství, přijde do kontaktu s jiným samcem, její těhotenství může být přerušeno a embrya resorbována, což vede k potratu). Tím si samec „jistí“, že se do další generace nepropašují geny nějakého cizího otrapy. Žárlivost je tedy adaptivním mechanismem, jenž má však – jako ostatně všechno v přírodě – svůj rub a líc. Když se zvrhne třeba v blud, může napáchat značnou paseku. Žárlivecké (emulatorní) bludy se někdy vyskytují u alkoholiků. Měli jsme pacienta, který byl nevývratně přesvědčen, že jeho manželka souložila s celou Koh-i-noorkou. Zda se takový blud vyskytuje i u zvířat, to zatím, pokud vím, nikdo nezjišťoval.