15. 3. 2024
Vážený pane profesore,
odpovězte, prosím, na můj dotaz! Tedy, pokud jste tak, jako já, zaznamenal v médiích řádění snad dvou stovek tuning aut - řidičů. Neměli by tito řidiči absolvovat povinnou lékařskou prohlídku a po stanovení diagnózy i léčení na psychiatrii? A event. automatické odebrání ŘP?
Radomír Purmann, Černošice
Výstřelky řidičů vytuněných aut jsem zaznamenal v médiích pod titulky jako „Řidiči tuningových aut řádili v Praze: Policie je pronásledovala vrtulníkem“, „Tuningová auta: Proč jezdí tak agresivně?“, „Povinné psychologické vyšetření pro řidiče?“ apod. Mezi argumenty pro povinnou lékařskou prohlídku se uvádí to, že se tito řidiči často dopouštějí závažných dopravních přestupků a ohrožují sebe i ostatní. Povinná lékařská prohlídka by pomohla identifikovat řidiče s psychickými potížemi, kteří by neměli řídit. Léčba na psychiatrii by jim mohla pomoci překonat jejich problémy a stát se zodpovědnějšími účastníky silničního provozu.
Nicméně argumenty proti povinné lékařské prohlídce upozorňují na to, že
by mohla být vnímána jako stigmatizace množiny řidičů definovaných nikoli tím, co provedli, nýbrž tím, jakého mají koníčka. Navíc není zřejmé, zda by povinná lékařská prohlídka skutečně vedla k poklesu dopravních nehod. Existují i jiné, méně restriktivní způsoby, jak řešit problematiku agresivního chování na silnicích. Pokud jde o psychiatrii, neměla by v tomto ohledu vyvolávat nadměrná očekávání zejména proto, že psychiatrické a venkoncem i psychologické vyšetření má poměrně nízkou prediktivní validitu, což je míra toho, jak dobře daný nástroj předpovídá budoucí výsledky. Jednotné kopyto by v tomto případě mohlo vést k mnoha nespravedlnostem. Volání po psychiatrické intervenci je důsledkem všeobecného sklonu nálepkovat psychiatrickými diagnózami každého, kdo se nám nelíbí nebo má jiné názory. Je to vlastně forma zneužití psychiatrie, ať již na jakékoliv úrovni. Sklon zneužívat psychiatrii v boji s podivíny či oponenty je leckde stále vehementní. To vede k tomu, že mocipáni často nahlížejí psychiatrii nikoliv jako součást medicíny, nýbrž jako služku vhodnou k diskreditování, omezování či odstraňování nepohodlných jedinců, což ostatně není ideově vzdáleno původnímu poslání kustodiálních psychiatrických zařízení, budovaných v 19. a začátkem 20. století v rurálních oblastech daleko od měst, jež měla především uklízet rušivé jedince ze zorného pole „slušné“ společnosti. Je tedy v politické tradici chápat psychiatrii jako nástroj represe: máš-li odlišný názor, musíš být nutně duševně vyšinutý a patříš tedy do blázince. Tzv. zneužívání psychiatrie za minulého režimu nebylo nic jiného než variací na tato dávná témata. Politici si mezi sebou dodnes neuváženě nadávají do hysteriků a psychotiků, o psychopatech nemluvě. Přitom neslyšíme, že by si političtí odpůrci vzájemně nadávali do metaboliků pupkatých, pajdavců coxartrických, myopiků přisleplých a nestvůr prolezlých rakovinou. Od nálepkování je už jen krůček ke zneužití psychiatrie, protože v tu chvíli začíná sloužit něčemu úplně jinému než pacientovi. Obávám se tedy, že tudy cesta nevede. Lze namítnout, že agresivita se do určité míry posoudit dá a její zvýšená míra s sebou nese riziko větší pravděpodobností konfliktního jednání a nehod na silnici. Jenže trestat by se neměla tato míra, nýbrž rizikové chování jako takové. Spravedlivě určit míru agresivity, od které by se odebíralo řidičské oprávnění, prakticky nelze. V každém případě by se totiž kromě řidičů vytuněných aut musely sebrat řidičáky nejenom významné proporci řidičů kamionů, ale i značné části spořádaných taťků od rodin. Tím se míček vrací z psychiatricko - psychologické strany hřiště zpět k dopravní policii a legislativě.