10. 8. 2023
Dobrý den pane profesore.
Zamyslel jsem se nad zákony normativními (jak by co mělo být). Existuje přísloví Bližší košile než kabát, ale také se říká Nesmíš být takový sobec, musíš myslet také na druhé. Je možné, třeba v procentech, určit nějakou vyváženost? Někdy se rozejdou partneři, kteří spolu mají děti a i když je všeobecně přijímaný názor že je dobré to, co je dobré pro děti, tak v mnoha případech si žena třeba řekne: jasně, souhlasím, ale pro sebe si to vyřeším jinak. Jaký na to máte názor? Děkuji.
Pavel Vatuňa
S pácháním dobra je to složitější než by se zdálo. Altruismus sám o sobě už může být projevem sobectví: dělá-li nám dobře činit druhé šťastnými, děláme tedy dobře sobě, jestliže je šťastnými činíme. Je ovšem pravda, že tím celkovou situaci zlepšujeme, na rozdíl od toho, když nám dělá dobře druhým škodit. V přírodě je poměr sobectví a altruismu vyřešen tak, že mezi samými dobráky se natolik vyplatí být sobcem, že následně namnožení sobci začnou posléze hynout a ubývat, neboť už není, kdo by jim v nouzi pomohl. Úbytek sobců ovšem způsobí nárůst dobráků, takže býti sobcem se opět začne vyplácet. A tyto oscilace se ustálí na nějakém poměru, kterému se říká evolučně stabilní strategie chování. Jak říká evoluční biolog Jan Zrzavý, kombinací korupce (jsem hodný na toho, kdo je hodný na mne) a nepotismu (jsem hodný na své příbuzné) dokážeme vysvětlit nejen vše důležité v lidské společnosti, ale i fungování extrémně velkých altruistických kolonií mravenců, včel nebo vos.
Obecně lze říci, že dobrý skutek je takový, který má pozitivní vliv na druhé lidi nebo na okolní svět a neubližuje jiným ani je nepoškozuje. Dobré skutky mohou zahrnovat pomoc druhým, laskavost, řešení konfliktů a sporů, dárcovství, ochranu přírody, ale i sdílení radosti.
Nesmíme však zapomenout, že každý má své vlastní představy o tom, co je pro něj dobré a ty mohou být v příkrém rozporu s představami dobroděje, který se tak může stát pro adresáta jeho dobrých skutků nesnesitelným. Tak tomu někdy bývá ve vztazích mezi milujícími rodiči a jejich dětmi. Nezapomeňme, že i cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Také se mi v této souvislosti vybavuje citát z výroků soudruha Černomyrdina, pozdějšího předsedy vlády Ruské federace: „Mysleli jsme to dobře, soudruzi, ale dopadlo to jako vždycky.“
Dobrá myšlenka také mnohdy slouží jako pokrytecké odůvodnění méně chvályhodné motivace. V psychologii se to označuje jako racionalizace a je to jedna z technik vyrovnávání s náročnými životními situacemi. Příkladem racionalizace je, když vám alkoholik říká, že pije červené víno na krvinky nebo pivo na žaludek. V souvislosti s pácháním dobra je takovým příkladem racionalizace omluva žáka, že nepřišel do školy, aby nenakazil učitele rýmou. Ten vskutku nesobecky myslel na druhé, ale vlastní prospěch přitom očividně nepřišel zkrátka.
Navíc „myslíte-li na druhé“, můžete jim tím někdy pěkně komplikovat život. Jsou totiž nikoli vzácní jedinci, kteří se cítí omezeni na své autonomii a svobodě, když pro ně někdo něco udělá, a je jim to nepříjemné, protože mají pocit, že si je tím zavazuje a že mu jsou dlužní za něco, co si neobjednali. Jinými slovy, páchání dobra je také jedním z rejstříků manipulativního chování. Takže vlastně činěním dobra pácháte příkoří. A teď v takové džungli hledejte nějakou vyváženost. Čeho s čím?