27. 7. 2023
Vážený pane profesore,
často narážím na bezmezný obdiv k současnému prezidentovi a to i u lidí znalých. Zažil jsem r. 68, u prověrek vyhozen z místa pro nesouhlas se vstupem vojsk a nyní máme za prezidenta člověka, který ten režim držel u moci až do konce jako člen KSČ a důstojník ČSLA. V prosinci 89 zjistil, že kariéra je na druhé straně a otočil o 180°. Kurs na rozvědčíka proti Západu dokončil na opačné straně. Oportunismus jak vyšitý. Pokud toto rozebírám na Twitteru, jsem považován za zatvrzelého nepřítele PP. Mám setrvat na svém postoji a s tímto se nesmířit nebo situaci přijmout s tím, že chyba je ve mně? Řada známých osobností, které totalitu prožily, přesto prezidenta obdivuje. Jak to vysvětlit?
Bohumil Vrtílek
Toto dilema jsme tady už řešili, byť v jiné souvislosti (Rx 4/23; hoschl.cz/A2TN). Nositel Nobelovy ceny za literaturu G. B. Shaw podporoval bolševickou vládu v naprosto nehumánním stalinském Sovětském svazu, nicméně v odůvodnění Nobelovy ceny mj. stálo, že ji dostal „…za idealismus i humanitu jeho literárního díla“. Nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu (1973), Konrad Lorenz, který svou naukou o chování ovlivnil i společenské vědy a etiku, při vstupu do NSDAP v r. 1938 (!) napsal: „... celá má vědecká práce je oddaná myšlenkám národního socialismu“. Když se švédská akademie zdráhala cenu mu udělit, postavili se za něj jeho žáci a spolupracovníci a společný laureát Niko Tinbergen údajně pohrozil odmítnutím ceny, jestliže ji nedostane taky Lorenz. Nebo: má Oskar Schindler vstoupit do dějin jako nacista a člen NSDAP, nebo jako „spravedlivý mezi národy“, jenž zachránil na 1200 židů před jistou smrtí v koncentračním táboře? Kdyby nebyl nacistou, mohl by v té situaci tolik lidí zachránit a získat tak mimořádný morální kredit? Pro tato rozhodnutí máme každý hranici tolerance jinde, jakož i postoj k rozporu mezi tím, čím kdo je a co dělá nyní a tím, čím kdo byl a co dělal kdysi. Velice důležitý při těchto úvahách je také kontext, jenž bere v potaz alternativy, jež se nabízejí. Nároky na prezidentského kandidáta jsou do značné míry určeny tím, kdo je jeho soupeřem. Určitě budou menší, bude-li kandidovat proti profláknutému mafiánovi než proti nějakému Masarykovi. V prvním případě lze říci „zaplaťpánbůh aspoň za něj“, v druhém případě si u téhož kandidáta možná řeknete „proboha jen to ne“.
Navíc v našem historickém okamžiku je zde ještě jiný problém: mnoho kvalifikací nebylo před rokem 1989 možno získat bez určité míry kolaborace s režimem. Když to přeženu, tak kdyby byl celý národ v disentu, neměli bychom po revoluci ani jednoho chirurga, o leteckých dispečerech a světa znalých ekonomech či diplomatech ani nemluvě. Důležité také je brát v potaz současný postoj dotyčného ke svým dávným chybám a přešlapům a jeho současné schopnosti a potenciál k výkonu funkce, do které navzdory nějakému škraloupu kandiduje. To může velmi významně ovlivnit naši toleranci k tomu, co kdo říkal v úplně jiné době a v úplně jiné etapě svého života. Ne náhodou Ježíš říká: „Pravím vám, že na nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří nemají potřebu pokání" [Luk 15:7].
Všichni v sobě neustále intuitivně překlápíme z etiky deontologické (imperativ nezabiješ!) na etiku utilitární (můžeš zabít, když tím zachráníš mnoho jiných životů) a zpět. Extrémem prvního je fanatismus, extrémem druhého je „účel světí prostředky“. Při svém rozhodování se pohybujeme někde mezi těmito dvěma extrémy. V mých očích byste měl na svém postoji setrvat, ale připustit, že voliči a podporovatelé PP vidí situaci poněkud odlišně a udělali za daných poměrů to nejlepší, co mohli.