18. 5. 2023
Pane profesore,
zajímal by mě Váš názor na pacienty, kteří toho o své chorobě díky Googlu vědí víc než jejich doktor. Má v těchto případech praktický lékař ještě nějakou šanci? S úctou Jana Marková, Praha
Obsedantnímu využívání internetu k informacím o svém zdraví se někdy také říká „Dr. Google“. Jeho stinnou stránkou je kromě problematičnosti mnohých zdrojů rozvoj kyberchondrie, což je nadměrné vyhledávání zdravotních informací online. Ta bývá spojena se stresem a se zdravotní úzkostí a má často další negativní důsledky včetně narušení vztahu s lékařem. Jde o kompulzivní formu „problematického užívání internetu“, jež vede k začarovanému kruhu, kdy zdravotní úzkost, místo aby se přísunem informací z internetu zmírnila, tak s vytrvalým vyhledáváním naopak narůstá, až se vymkne kontrole. Prevencí je zlepšení zdravotní informační gramotnosti. Jedinci s vyšší gramotností vykazují nižší míru kyberchondrie. Preventivní program musí objasnit, co lze a co nelze od internetu očekávat. Hromadění informací nemusí nutně vést k lepšímu porozumění a k rozvoji znalostí. Pokusy o stanovení diagnózy prostřednictvím Dr. Google by se vůbec neměly činit, protože jsou často zavádějící a snadno vedou ke kyberchondrii. Informace na internetu mohou nejistotu naopak zesilovat. Potřeba vyrovnat se s ní pak vede k dalšímu a dalšímu vyhledávání ve snaze dospět k diagnóze, což začarovaný kruh ujišťování se a hledání uzavírá. Pokud tedy online vyhledávání informací o zdraví nepřináší pokrok a naopak zvyšuje úzkost, měla by se co nejdřív změnit strategie. Zdravotní informace by se měly získat z alternativních zdrojů, nejlépe od lékaře. Důležité je rozlišovat mezi důvěryhodnými a nedůvěryhodnými informačními zdroji. Údaje získané z důvěryhodných zdrojů, např. od akademických a výzkumných organizací nebo vládních institucí, jsou často suché a ne tak atraktivní, ale o to důvěryhodnější než různá poradenství „devíti z deseti odborníků“, které jinak ovšem nikdo nezná. Naproti tomu informace na různých fórech a blozích často odrážejí osobní zkušenosti, jež mohou být sice cenné, ale nemusí být dostatečně podložené důkazy a použitelné i pro ostatní. Na místě je zde tedy edukace (vzdělávání) a kognitivně behaviorální terapie zaměřená na hypochondrii resp. kyberchondrii. Možná už nastal na prevenci čas, protože praktičtí lékaři již hlásí problémy, jež vinou kyberchondrie se svými pacienty mají.