27. 10. 2021
Dobrý den, pane Höschle, moc ráda čtu Vaše příspěvky v Reflexu. Psychiatrie a psychologie mě začala zajímat až když jsem si začala číst vaše články, neboť jsou, narozdíl od naší výuky na gymnáziu, velmi zajímavé. Před dvěma roky jsem začala trpět anorexií, i když jsem nyní více méně v pořádku, často se mi vrací vyčítavé myšlenky. Zdá se mi, že když se jednou dostanou do hlavy, nelze se jich zbavit. Je možné se někdy zcela vyléčit? Také mám pocit, že poruchami příjmu potravy trpí obrovská spousta lidí. Bylo tomu tak vždy v průběhu dějin? Nebo si jen lidstvo hledá nové životní strasti pro svůj příliš pohodlný život? Můžou za to také sociální sítě?
Také mě zajímá, zda je porucha příjmu potravy problém pro psychologa či psychiatra? Jaké jsou odlišnosti léčby PPP těmito různými odborníky? Děkuji za případné odpovědi, vím, že otázek bylo mnoho, ale ještě jich mám v zásobě mnoho,
Barbora
Jestliže jste sama začala trpět anorexií, tak toho o ní víte možná víc než kdokoli jiný a mohla byste rady spíš rozdávat než přijímat. Vyčítavé myšlenky mohou být součástí narušeného vnímání vlastního tělesného schématu, kdy každé kilo navíc je spojeno s výčitkami svědomí jako prohřešek proti kýženým proporcím. Každé sousto může vyvolávat pocity viny (a zvracení a projímání). Je možné se jich zcela zbavit, ale je to obtížné. Hlavní cestou k nápravě je psychoterapie. Ve Vašem případě se nabízí kognitivně-behaviorální psychoterapie anebo naopak psychoanalýza. To první je snáze uchopitelné, to druhé je na dlouhé lokte a představuje to značné nároky i na pacienta (klienta). Poruchami příjmu potravy trpí u nás několik procent obyvatelstva. Prevalence anorexia nervosa, bulimia nervosa a psychogenního přejídání je zhruba 0.6, 1.0 a 2.8 %, a to přibližně 10x více u žen než u mužů. Onemocnění vzniká kolem puberty, ale medián nástupu je mezi 18–21 lety. Asi 5 % pacientů představují děti do 12 let. Značně častým příznakem, zejména u bulimických pacientek, je sebepoškozování. V naší populaci je už ve 13 letech 35 % dívek a 13 % chlapců nespokojeno se svým tělem; 50 % dívek si přeje zhubnout, 40 % se vědomě omezuje v jídle a 4 % záměrně zvrací. Správně se ptáte, zda tomu tak bylo vždycky. Nebylo. Prevalence poruch příjmu potravy se v průběhu času mění, s blahobytem narůstá. Kolega z Jižní Afriky mi vyprávěl, že v JAR se mentální anorexie původně u černošského obyvatelstva prakticky nevyskytovala a objevila se až když se celková životní úroveň i u této složky obyvatelstva začala blížit úrovni v rozvinutých zemích. Není to snad ani tak vliv pohodlí jako spíš výživy, dostupnosti jídla a módy. První větší vlna mentální anorexie se objevila ve světě v minulém století ruku v ruce s obdivem k hubené modelce Twiggy, která se stala idolem mladých dívek. Sociální sítě sice mohou sehrát v šíření módních vln významnou roli, ale dopad módy (prototypního modelu a ideálu krásy) na prevalenci mentální anorexie zde byl již dávno před jejich nástupem. Poruchy příjmu potravy patří na psychiatrii, ovšem psycholog hraje v týmu důležitou roli. Lékaři se starají mj. i o metabolický rozvrat a nutrici, psychologové hlavně o strukturu osobnosti a obě profese pak o psychoterapii a režimovou léčbu.