29. 7. 2021
Dobrý den, lidé pořád přemýšlí, proč se člověk svým intelektem tak liší od všech ostatních živočichů na zemi. Pokud to tedy nebyl boží záměr, tak by to třeba mohlo být tím, že v určitém stádiu vývoje předchůdce člověka si samice všimly, že je někdy výhodnější mít potomky s těmi chytřejšími samci. Za několik tisíc let se to mohlo třeba nějak projevit.
Martin N., dotaz z Messengeru
Uvažujete správně, leč skutečnost je asi složitější. Předně otázka, zda a o kolik člověk převyšuje ostatní živočichy svým intelektem, není jednoduchá. My si pod intelektem totiž představujeme právě to, v čem se domníváme vynikat, zatímco mnozí živočichové nás daleko předčí v mnoha jiných oblastech. Zkuste vystopovat pohřešovaného spoluobčana poté, co vám dají čichnout k jeho ponožce. Takže se spíš shodneme na tom, že člověk nad ostatními živočichy vyniká především mírou uvědomování si sebe sama, a tedy sebereflexe. Mozky i genetické informace všech savců jsou si velmi podobné. Člověk se odlišuje především velikostí čelního (prefrontálního) laloku, který se označuje jako neokortex („nová kůra“). Na to, jak k tomu došlo, je několik teorií, ale ta vaše o přirozeném výběru mezi ně myslím nepatří. Jedním z důvodů je to, že „chytrost“ samců zřejmě není soustavně preferovaným znakem přirozeného výběru. Zdá se, že podstatnější je „fitness“, tedy vítězství nad soky, fyzická atraktivita a řada dalších znaků, jež signalizují způsobilost přenést úspěšně své geny do dalších generací. Fyzická síla, zdraví a odolnost není totéž co chytrost, i když i ta se na „fitness“ jistě podílí. V každé populaci se však najde spousta samic, jež preferují všelijaké hlupáky, lůzry a opilce. Je-li korelátem lidského intelektu velikost neokortexu, pak není nezajímavá myšlenka britského antropologa Robina Dunbara a dalších, že hlavní silou, jež v evoluci selektovala rozvoj neokortexu, byla nutnost obsluhovat sociální interakce a zajišťovat kohezi sociálních skupin. Odlišení nás, co spolu kamarádíme, od „oněch“, před kterými je třeba se mít na pozoru, je zprvu zajištěno fyzickým opečováváním (groomingem), jaké můžete pozorovat třeba v ZOO u opic, které se vzájemně vískají v srsti a maminky dětských návštěvníků svým potomkům vysvětlují, že „si vybírají blechy“. Takové fyzické opečovávání každého každým je ve větší skupině časově neobyčejně náročné a chceme-li udržet pohromadě skupinu sto jedinců a více, musíme na grooming alokovat tolik času, že jsou tím ohroženy jiné, pro život zásadně důležité aktivity, jako obrana a obživa. Pod tímto tlakem se vyvinula mnohem efektivnější varianta opečovávání, tzv. social grooming. Sociální „šimrání“ využívá vokalizací, později zpěvu a nakonec řeči (drbat). A řeč je nástrojem uvědomování si sebe sama a sebereflexe. V evoluci se tedy sešlo v pravou chvíli několik okolností, které rozvoj lidské civilizace umožnily: zvětšování sociálních skupin a ruku v ruce s tím zvětšování mozku (neokortex, jinak též „sociální mozek“), obsluha koheze sociálních skupin zejména vokalízacemi, z nichž se vyvinuly zpěv a řeč, a konečně gen FOXP2, který se podílí na mimikry u ptáků, echolokaci u netopýrů, ale u člověka právě na rozvoji řeči. To vše dalo vznik lidskému vědomí a intelektu. Jsou však i jiné nosné teorie, jež tuto sice přímo nepodporují, ale spíše doplňují. Jedna z nich považuje za důležité, že naši předci v Africe zhruba před 2 miliony let konzumovali spoustu mořských plodů s vysokým obsahem ω-3 mastných kyselin s dlouhým řetězcem, jež přispívají k vývoji a funkci mozku a popohnaly tak jak jeho rozvoj u Homo erectus, tak vlastně i opuštění Afriky. Všechno může být jistě ještě jinak, ale takového požehání, jako že hlavním atraktorem pro samice bude samčí moudrost, se v dnešní éře fluidních pohlaví již zřejmě nedočkáme.