3. 6. 2021
Dobrý den, pane profesore, je možné, že pacient s nějakou diagnózou a po užívání předepsaných léků se ocitne u jiného lékaře, který původní diagnózu popře, a tak je pacient v riziku tím, že mu nevhodné léky mohly ublížit? Jak se taková situace řeší? "Třetím lékařem" nebo konciliem odborníků, kteří mají nezpochybnitelné renomé? Splést se přece může každý...Mám na mysli případ mladého Babiše. Samozřejmě tvrzení samotného pacienta je vždy sporné a bohužel mladý Babiš je ve „střetu politických zájmů“ svého otce, který nedejbože by snad vlastního syna nenechal prohlásit za nemocného, ale jistě se to nabízí. Co je za možnosti, aby nebyl osočen někdo, kdo je nevinen, popřípadě jak najít viníka? Děkuji Maruška Vojtěch
Další lékař opravdu může odhalit jinou diagnózu, než jaká byla původně stanovena, a to může relativizovat vhodnost a dokonce bezpečnost původní medikace. Pokud se tím stav napravil, tak se taková situace neřeší, nedošlo-li k poškození a není-li žalobce či stěžovatel. Také nezapomínejme, že nemoc se v čase může proměňovat, takže diagnóza v určitém stádiu vůbec nemusí popírat odlišnou diagnózu v jiném stádiu vývoje příznaků. V opačném případě je několik možností, jak zjistit pochybení, je-li jaké, a případně napravit škody. Ovšem s tím konsiliem to není tak jednouché, protože každé renomé je někdy zpochybnitelné. Arbitrem může být lékařská komora nebo soud, který za účelem odborného posouzení určuje znalce z daného oboru. Ti nesmějí mít osobně a zaměstnanecky nic společného s účastníky sporu. Mnohdy se však stane, že si i různí znalci ve stejné věci odborně protiřečí. Pak soud zadá tzv. superposudek, kterým bývá pověřena nějaká renomovaná instituce, univerzitní klinika nebo ústav. Pokud se však pacient již dříve dostane na takové pracoviště k hospitalizaci, je nebezpečí omylu sice nikoli vyloučeno, ale jistě minimalizováno tím, že v hierarchii pracoviště je mnoho pojistek a kontrol. Tak třeba k nám se pacient zpravidla dostane z jiného zařízení, jež už samo o sobě je významným filtrem, kde se tříbí informace. Tomu často předchází historie kontaktů pacienta s jeho ambulantním lékařem, protože kupříkladu závažná duševní choroba většinou neudeří z čista jasna, ale sahá nějakou dobu do minulosti. Takže když pacient přijde k nám, má většinou už docela slušnou „auditní stopu“. Nu a v rámci hospitalizace má ošetřujícího lékaře nebo lékařku, jehož/jejíž práce je zálohována dalšími lékaři na oddělení a reflektována sestrami a ošetřovateli a je o ní vedena supervidovaná písemná evidence. U každého pacienta tedy najdete záznamy z přešetření vedoucím lékařem oddělení, záznamy o supervizi někým s psychoterapeutickou kvalifikací a navrch na to všechno ještě dohlíží primář kliniky. Pravděpodobnost, že by se všichni zúčastnění svorně mýlili ve stejném duchu, je opravdu velice malá. A pravděpodobnost, že by všichni zúčastnění byli pachateli nějakého organizovaného zločinu v něčím mimomedicínském či dokonce politickém zájmu, je v demokratické společnosti prakticky nulová. Jiná věc však je, že všechno, co se děje, může pasovat i do zcela jiného příběhu a že pak platí skvělý postřeh z Havlovy Žebrácké opery: „Kdo neví, že slouží, nejlépe slouží“. Pak to ovšem není zloduch. Zajistit, aby nebyl osočen někdo, kdo je nevinen, je v éře facebooku, konspiračních teorií a fake news téměř nemožné. Poněkud neutralizovat se to dá pouze objektivním a otevřeným vyšetřením případu. Jenže k tomu musí dát pacient souhlas, což je ovšem někdy sotva představitelné. Takže je to jako v té židovské anekdotě, kdy Khon volá ve dvě v noci Steinovi, že mu po jeho návštěvě chyběla stříbrná lžička, a už už rozčíleného Steina chlácholí „ale neboj sa, nakoniec sa našla, bola zapadnutá v umývačke“. „Tak čo mi kvôli tomu voláš vo dve v noci?“ „No, lebo tieň podozrenia tam zostáva…“.