20. 5. 2021
Vážený pane profesore, co by se stalo, kdyby se "zbláznil" vysoce postavený politik, třeba vicepremiér nebo dokonce prezident – bylo by vůbec možné mu poskytnout řádné ošetření? Nemusí jít hned o psychózu, ale stačilo by jednání pod vlivem dlouhodobého stresu, anebo o demencí; každopádně by jednání nemocného začalo býti vysoce neblahé a mělo fatální důsledky. Politici jsou ve stresu pořád, to je vidět i na jejich verbální produkci, občas se smysl jimi vyřčených vět hledá velice těžce, jindy popírají, co řekli včera, jeden dokonce jako by rozhovory poskytoval jen proto, aby pozurážel maximum lidí! Z toho přeci jasně plyne, že ani medicína není všemocná. Představuji si, že medicínsky by se vážnější stav politika řešil velmi těžce. Dokud by nezačal střílet ve sněmovně nebo chodit po ulici v pyžamu, každý lékař nebo tým by byl jeho příznivci nařčen, že jde o politickou objednávku, kampaň nebo účelovku, ne? Bylo by vůbec možné zakročit a trpícímu poskytnout řádné ošetření? Co na to legislativa? Existuje v moderních dějinách takový případ? Mimochodem, jak je možné, že lze bez souhlasu pacienta zakročit, když je "nebezpečný sobě a svému okolí" a přitom to nelze vztáhnout na celou Českou republiku? Copak bezpečí deseti milionů občanů je méně důležité, než když někdo zmlátí babičku? Děkuji za odpověď, samozřejmě jde o nadsázku, ale – teď vážně – asi už přestávám světu rozumět... je to už příznak stáří? Mějte se hezky! Miriam (kráceno)
Každý se pohybujeme v několika „světech“, rodinou počínaje a veřejnou prezentací konče. V každé situaci nosíme jinou masku, jinak se chováme, používáme jiný jazyk. I vicepremiér se jinak projevuje na fotbale, v hospodě, doma v ložnici, v parlamentu nebo na státní návštěvě. Ve svých rolích může různě selhávat, ale to ještě není nemoc. Ta se zpravidla projevuje ve všech rolích, protože zasahuje samu podstatu mentálního světa, tedy emoční výbavu, schopnost adekvátně řešit problémy, pamatovat si, fungovat v práci, v rodině a ve volném čase. Na tom, že to které jednání je důsledkem choroby, se zpravidla shodnou všichni v okolí dotyčného, kteří mají srovnání s jeho fungováním před tím, než onemocnění propuklo. Jestliže jde vskutku o onemocnění, i politikovi se dostane (a dostává) adekvátní pomoci, byť třeba v důsledku „tutlání“ se zpožděním a ne vždy zcela adekvátně. Pravda, to neplatí o stavech jako jsou poruchy osobnosti, parafilie a mentální retardace, což ovšem nejsou choroby. Zvláštní kapitolou jsou závislosti včetně alkoholismu. Háček je v tom, že podle zákona o zdravotních službách lze člověka nedobrovolně hospitalizovat za tří podmínek: pokud ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a zároveň pokud jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem alkoholu či drogy a zároveň hrozbu pro tohoto člověka nebo jeho okolí není možné odvrátit jinak. Hrozbu, kterou pro společnost představují špatní politici, lze v demokratických společnostech odvrátit jinak, zejména ve volbách. Navíc tam zpravidla nejsou splněny všechny tři podmínky naráz a přes to vlak nejede. Všimněte si důležité podmínky „bezprostředně“, která je splněna například při vámi zmíněné střelbě ve sněmovně, nikoliv však při chystané cestě do Ruska. V moderních dějinách je případů duševně nemocných politiků víc a prakticky ve všech se jim dostalo řádné péče, ať už to byl někdejší československý prezident Ludvík Svoboda, bývalý americký prezident Ronald Reagan nebo bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, kteří skončili s těžkou demencí, z toho poslední dva Alzheimerovou, když už byli „mimo službu“. Nicméně nápad obejít při volbě politiků vůli lidu a svěřit výběr toho, kdo je či není schopen vykonávat svou funkci, psychiatrům, je nesmírně nebezpečný a zadělává na Brave new world v psycho provedení. Raději to ani neříkejte nahlas! Źe tomu „přestáváte rozumět“, není u vás projevem stáří, nýbrž zvýšené citlivosti a jemné ironie