29. 4. 2021
Vážený pane profesore,
mám problém, týkající se hackerů. Nechápu motivy jejich počínání, zatím jsem nezaregistroval nějaké vydírání ani finanční či politické, což by asi bylo vysvětlitelné, jsou to tedy jen IQ lépe vybavení odrostlí malíři fasád, kteří nic nechtějí, jen něco zničit. Za celou dobu, co to sleduji, jsem zaznamenal řadu jejich útoků, ať na nemocnice, úřady atd. Zatím ale jsem neviděl žádný úspěch v jejich identifikaci, či snad v postihu. Snad to nejsou nějaká fluida, přece se jedná o lidi z masa a kostí. Je jasné, že jsou vždy před složkami státního aparátu o krok dříve, ale přece reprezentativní potenciál státu by je měl zválcovat, zatím klid po pěšině. Až bude opravdový průser, bude pozdě.
Děkuji, s pozdravem, Ing. Stanislav Palík, Velký Újezd
To je dotaz spíše pro odborníka na kybernetickou bezpečnost. Z hlediska psychologického je však také docela na místě a dá se do jisté míry zevšeobecnit i na jinou kriminální činnost. Vždyť ani zloději nekradou všichni pro majetek. Taková kleptománie má úplně jiné motivační zdroje než nouzi o chleba. Často jde o jakýsi sport, o potvrzování vlastní převahy, chytrosti, zručnosti, jakéhosi mistrovství, v němž úspěšný lupič vyniká nad ostatními. Cílem mnohdy není nabytí ukradeného majetku, ale spíše uspokojení z vlastního výkonu, napětí, adrenalin. Podobně sprejerství, kde k tomu ovšem přistupuje manifestace vzdoru proti establishmentu, který je tím pobouřen a podrážděn. U hackerů bych předpokládal variace na tato témata, avšak s důrazem na záludnou převahu anonymity pachatele, jenž má své oběti jako na talíři, zatímco sám zůstává v bezpečném úkrytu. Podobně jako v jiných případech, ani u hackerů to zdaleka není motivace jediná. Mnohé útoky mají skutečně za cíl získat výhody, peníze, slávu, moc, převahu. Zničit konkurenci. Získat a zpeněžit osobní údaje milionů lidí. A naopak, někdy jsou vedeny snahou napravovat svět, jako v případě Panamských dokumentů (Panama papers), jež osahovaly 11,5 milionu tajných dokumentů s citlivými údaji o vlastnických strukturách napojených na daňové ráje. Podobnou motivaci měli zřejmě také Snowden a Assange. Edward Joseph Snowden je whistleblower a bývalý zaměstnanec CIA, který do tisku vynesl informace o masivním celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace americkými bezpečnostními službami a dodnes snad žije v Rusku. Julian Paul Assange je australský internetový aktivista a spoluzakladatel internetového serveru WikiLeaks, jenž za posledních několik let zveřejnil obrovské množství utajovaných dokumentů. Assange se léta skrýval na ekvadorském vyslanectví v Londýně, a nakonec byl v r.2019 zatčen. Utajované informace, především americké diplomatické kabelogramy, na WikiLeaks zveřejnovala trans-žena Chelsea Elizabeth Manningová, která byla v r. 2013 odsouzena na 35 let vězení a v roce 2017 jí byl prezidentem Obamou zbytek trestu prominut. Ještě jiní hackeři svých dovedností využívají naopak na straně zákona a pomáhají zločince chytit. Takže není pravda, že by nebyl žádný hacker identifikován či postižen. Je však pravda, že některé pohnutky kybernetických zločinců zůstávají tajemstvím jako oni sami. Obecně se hackeři dělí do tří skupin: Black hat hackers jsou tvůrci malwaru, který se vám nabourá do počítače a napáchá tam škody. Činí tak buď pro zisk, nebo špionáž, z protestu, nebo si jen užívají vzrušení. White hat hackers jsou ti „hodní“ ve službách institucí a v zájmu kybernetické bezpečnosti. Grey hat hackers jsou tak trochu kombinací obou, slouží „dobru“, ale mnohdy bez povolení a své pány tak trochu vydírají. Takže držme palce bílým kloboukům.