26. 11. 2020
Dobrý den,
v jedné Vaší přednášce o logice vědy a přirozeném myšlení jste se zmínil o tom, že v čase se uplatňuje perspektiva podobně jako v prostoru. Můžete to nějak vysvětlit? Moc mne to zaujalo.
Děkuji, Jana Svobodová, Praha
Z hodin kreslení na základní škole si pamatujeme, že na obrázku to, co je vzadu, je menší než to, co je vpředu. Když chceme správně realisticky nakreslit ulici s domy, načrtneme si slabě z nějakého vzdáleného bodu „v nekonečnu“ úběžníky, které se rozbíhají do stran, a podle nich pak kreslíme ulici, domy, okna a vše ostatní. Obrázek pak budí dojem trojrozměrnosti a má svou logiku: čím je něco vzdálenější, tím je to na obrázku menší, i když ve skutečnosti je to velké stejně. S tím také souvisí to, že vzdálenosti mezi body, jež jsou daleko od nás, jeví se nám menšími, než ve skutečnosti jsou. Když se tady někoho ne příliš zběhlého v zeměpise zeptáte, jak je v Austrálii daleko z Melbourne do Perthu, málokdy se dozvíte, že to je skoro 3.500 km, tedy asi jako odtud do Al Hadithahu v Saúdské Arábii. Podobně je tomu s časovými úseky: měsíc nyní se nám zdá mnohem delší než měsíc před dvaceti lety nebo za sto let. Vědí to ekonomové, když počítají tzv. diskont času. Jestliže se zákazník zeptá řemeslníka, zda by mu se zaplacením čtyř tisíc korun měsíc nepočkal, že mu pak dá o stovku víc, pro většinu řemeslníků má ten měsíc zpravidla větší hodnotu než ta stovka, takže nesouhlasí a raději malá domů, kdoví, co bude za měsíc, to se může stát ledacos. Když ale dilema zní „buď čtyři tisíce za 12 měsíců nebo o stovku víc za 13 měsíců“, zdá se vám, že to už je skoro jedno, protože ten měsíc se v relativně vzdálené budoucnosti zdá zanedbatelně malý, asi jako na obrázku okénka v domech, co jsou hodně vzadu. Vzpomínám si, jak mi ve škole v dějepise připadal středověk, neřkuli starověk, vzdálený a irelevantní, bez hmatatelného kontaktu se současností. Když jsem začal nabírat víc rozumu, došlo mi, že kdyby se při střídání generaci každý nově narozený jedinec pomyslného řetězce vždy ještě stihl setkat s někým řekněme sedmdesátiletým, stačilo by na dobu od Ježíše Nazaretského do současnosti zhruba 30 lidí, co se osobně potkali. To je jedna třída ve škole. Vešli by se do jedné místnosti. Jako by to bylo včera. Žádná dálka, žádná „irelevance“. Nedávno jsem v televizi zahlédl film o královně Viktorii. Chtěl jsem si ověřit, jak je s ní příbuzná současná britská královna, Alžběta II. Je to Viktoriina prapravnučka. Maminka mé ženy je prababičkou našich jedenácti vnoučat. Nejstaršímu bude osmnáct. Kdyby se nyní narodilo jeho dítě, což by se mohlo stát, byla by mezi nejstarším a nejmladším žijícím členem naší rodiny stejná „generační vzdálenost“ jako mezi královnou Viktorií a Alžbetou II, která stále vládne. Takže až si budete číst o faraonech 3. dynastie, vzpomeňte si, že generační vzdálenost k nim čítá pouhé dvě školní třídy nazpět, asi tak 70 lidí. Maličká obec, skoro samota. A k tomu všemu si přidejte perspektivu v prostoru i v čase, danou věkem pozorovatele. Zkuste se na stará kolena podívat na zahradu či plácek, kde jste si hráli jako děti. Budete žasnout, jak je oproti vzpomínkám titěrná. Podobně s léty: když jsou vám 2 roky, je jeden rok celá polovina vašeho života. Ještě první třída se nesnesitelně vleče. Když je vám ale sedmdesát, uběhne rok lusknutím prstu, neb jest to pouhý zlomeček vaší existence.