20. 8. 2020
Pan Kundera patřil v mládí k fanatikům, kteří obdivovali stalinistický systém. Tím přispěl k tomu, že v naší zemi zvítězil „únor 1948“, který na 40 let uvrhl naši zemi do totality, během které bylo několik set občanů popraveno, větší počet uvězněn, nespočet občanů přišel o majetek, musel opustit svá povolání, nebylo jim umožněno studovat. Pochybuji, že by ti, jimž režim zničil život, považovali za odpovídající satisfakci možnost pročítat si skvělá literární díla pana Kundery. Je to, jako bychom posuzovali člověka, který v mládí vykradl banku a později, kdy už byl hmotně zajištěn, by začal přispívat na charitu. Pro Vás by byl zřejmě mecenáš, pro mě zloděj. Anna Vodrážková
(Kráceno podle ohlasu pisatelky „Ad: Zbloudilá ozvěna, C.H., Rx 28/20, otištěného v Rx 32/20 na str.7)
Znění Vašeho ohlasu působí dojmem, že básník a spisovatel Milan Kundera horoval pro popravy, krádeže majetku a vyhazovy z práce. Dnes je každý mistrem světa jak v odsuzování druhých, tak v hodnocení poměrů, jež buď nezažil nebo v té době teprve tahal kačera. Ti stalinismem nejpostiženější, o nichž se právem zmiňujete, mají na věc mnohem diferencovanější, nikoli černobílý pohled. Váš příklad s bankovním lupičem je případný, až na ten závěr: je-li pro Vás dávný zloděj, avšak pozdější mecenáš, pořád jen zlodějem, znamená to, že je pokrytec a měl zlodějem zůstat, protože to dobré, co nyní vykonává, se mu stejně nepočítá? Jean Valjean v Bídnících Victora Huga zůstal nadosmrti zlodějem svícnů pana vikáře? Tato ošemetná úvaha je silným zdrojem náboženského étosu: Ježíš praví: "Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky" (Lk 5,31-32)“. „…v nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lk 15,7). Sub specie aeternitatis je tedy Kundera Bohem milován a původní lupič nakonec přece jen mecenášem. Zatímco hříšníci zůstávají Bohu milí i v situaci zbloudění, farizeové a pokrytci (dnes bychom řekli moralizující agresoři a fanatici) se zajímají jen o zbloudění, ze kterého vyvozují bezcennost provinilců. Ježíš by jim naopak rád otevřel mysl k porozumění, že obrácení hříšníků činí Bohu radost největší. Proto nelze měřit všem stejně slepě, což nyní vidíme v přímém přenosu prapodivné davové „psychózy“, jež postupně demontuje zatím nejpokročilejší civilizaci lidstva pod heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Co naplat, že Winston Churchill významně přispěl k porážce Hitlera, když měl v mládí nekorektní názory. Nositel Nobelovy ceny Knut Hamsun podporoval nacismus, v r. 1943 se sešel s Josephem Goebbelsem, jemuž věnoval svou nobelistickou medaili, a dokonce se setkal se samotným Adolfem Hitlerem. Slavný dirigent Herbert von Karajan vstoupil do nacistické strany. Jeden z nejvlivnějších (!) filosofů 20. století, fenomenolog Martin Heidegger, byl již od počátku třicátých let 20. století přesvědčeným nacistou a oddaným obdivovatelem Hitlera. Jako rektor univerzity se podepisoval „s pozdravem Sieg Heil!“. Ano, je nutné to vědět, je třeba chránit budoucnost navzdory tomu, že zkušenost je nepřenosná, ale kdo jsme my, abychom soudili jiné? Máme škrtnout vše, co tito mužové a mnohdy i ženy vykonali, čím přispěli k lidskému poznání, k rozvoji kultury a celé civilizace? A budeme-li důslední a zavrhneme boží velkorysost, co nám zůstane? Pocit viny za Kryštofa Kolumba, že doplul do Ameriky a přispěl tak k vraždění Indiánů stejně jako Kundera k socialismu? Ježíš praví nejen k farizejům a pokrytcům, ale i ke svým nejbližším: „Jak to, že vidíš třísku v oku bratra svého, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3-5).