23. 7. 2020
Dobrý deň pán profesor, v dnešnej dobe má tendenciu množstvo ľudí sa vyjadrovať ku všetkému i k tomu prečo tráva rastie. Mňa by zaujímal pohľad psychiatra na tento jav. Môj manžel by mi odpovedal, že každý si myslí, že je firma: "Ferda Mravenec, práce všeho druhu." Ja sa skôr prikláňam k arabskému prísloviu: "Každý si myslí, že jeho blchy sú gazely!" Pekný deň Viera Záhorská
Důvodů, proč mnozí máme sklon se ke všemu vyjadřovat, je hodně a mají různé zdroje. Především je to sama povaha jazyka. Je velkým omylem se domnívat, že hlavním účelem lidské řeči je předávání informací. Kdyby každý mluvil jenom, když má co říct, bylo by většinou hrobové ticho. Lidská řeč je hlavním nástrojem sociálního opečovávání (social grooming), jež je efektivnějším pokračováním fyzického opečovávání, které vidíme třeba u opic vískajících si vzájemně kožich na zádech. Jestliže se potkají sousedky na pavlači a hlásí „to máme dneska krásný den“, nejde o žádný přenos potřebné informace, protože to beztak vidí každý sám. Význam je jiný: já s vámi mluvím, hodlám s vámi dobře vycházet, nemusíte se mne nijak obávat a totéž čekám od vás. Za tím účelem se volí převážně neutrální témata, na kterých se účastníci bez větších problémů shodnou a v podstatě na nich nezáleží. V Anglii je to hlavně počasí, u nás bolesti v kolenou a v zádech, případně závažnější choroby (jako by to někoho zajímalo). Zajímavější jsou drby, jež plní obdobnou funkci útulného sdílení, a je půvabné, že v češtině je pro ni stejný výraz jako pro opečovávání fyzické: drbání. Další důvod souvisí s potřebou být viděn a slyšen, tedy uplatnit se („já taky, já taky“). Je to potřeba odvozená od péče o vlastní ego, jež je třeba budovat. Kdo není vidět a slyšet, kdo tedy nikoho nezajímá, může si položit suicidální otázku, proč je vlastně na světě. Přitom je pravda, že i mlčení může být v některých situacích způsobem, jak provokovat zájem. Potřeba mluvit (parlare) je vrozená a projeví se i u vlčích dětí, tedy těch, které vyrůstaly mimo lidskou kulturu. Mnoho žen (a někdy i mužů) nezavře za celý den zobák, na obsahu nesejde. Slovní průjem, odborně logorrhea, se objevuje u některých poruch osobnosti a u poruch nálady, zejména v mánii, kde je též dočasně zvýšené sebevědomí. Literárním prototypem upovídance je „strýc Pepin“ z Postřižin, ve skutečnosti brněnský právník a znalec umění Bohuslav Kilian, který byl opravdu strýcem Bohumila Hrabala a v rodině se mu říkalo Bohuš. Potřebu prezentovat se také posiluje sklon k exhibicionismu a pocit vlastní důležitosti, jenž u lidí (převážně mužů) s úspěšnou kariérou, zahrnující soustavný obdiv patolízalů, narůstá s věkem. Když někdo udělá tu chybu, že takovou „osobnost“ pozve na pódium, brzy shledá, že dotyčného nelze odtrhnout od mikrofonu a jeho slovní produkci nějak důstojně zavčas ukončit. Ve světle výše uvedeného je následující možnost téměř nevinná: dotazy čtenářů Reflexu. Ty jsou vlastně dobrou záminkou znepatrnit vlastní narcismus, exhibicionismus i pouhou touhu po prezentaci a svést to všechno na obětavou službu lidem: ptají se, tak holt odpovídám. Nic víc.