22. 5. 2020
Vážený pane doktore Hoschle,
při nejlepší vůli nedokážu pochopit jak je možné, že po všech událostech posledních týdnů, měsíců a let měl Robert Fico při posledních volbách pořád 21% a Andrej Babiš podle posledního předvolebního průzkumu dokonce 34%. Dělá to na mě dojem, že nemalá část slovenské, resp. české populace vykazuje patologickou imunitu vůči zjevným faktům. Dalo by se to vysvětlit Dunnig-Krugerovým efektem? Neexistuje na to prosím nějaká léčebná metoda, kterou by bylo lze použít v situaci, kdy (doposud v některých médiích možná) standardní novinářská práce „nezabírá“? Předem děkuji za Vaši odpověď a přeji vše dobré. Jan Holemý, Králův Dvůr
Nejprve si pro pořádek řekněme, že Dunningův – Krugerův efekt je poznatek z oblasti sociální psychologie, který říká, že míra odbornosti v nějakém oboru ovlivňuje jedincovu schopnost hodnocení sebe i druhých. Lidé s nízkými schopnostmi v té které oblasti sice podávají špatný výkon, ale navzdory tomu mají tendenci svůj výsledek při srovnávání s ostatními výrazně přeceňovat. Výrazem toho jsou opakovaná ujištění „já nejsem žádný blbec“, „ze mne nikdo vola dělat nebude“, „co si ti omezenci o mně/o sobě myslí“ apod. Naopak lidé s vysokou odborností své výsledky mírně podceňují. Ti první tedy přeceňují vlastní síly, Ti druzí přeceňují spíše síly ostatních. Pokud se zkoumané osoby seznámí s výsledky těch ostatních a pak mají sami sebe znovu ohodnotit, podprůměrní „trvají na svém“, zatímco nadprůměrní svůj odhad většinou upraví ve shodě se skutečností. Jinými slovy, lidé s nízkými schopnostmi a kompetencemi o sobě mají nadnesené mínění, jež odolává změně i při přímé konfrontaci s ostatními. Takto nahlíženo, nejsem schopen nalézt souvislost mezi Dunningovým – Krugerovým efektem a volebními preferencemi. Obávám se, že otázka zní odlišně: co na svých volených představitelích občané oceňují a co ovlivňuje jejich volební chování? Odhaduji, že těch vlastností a projevů je mnoho a všelijak se spolu sčítají anebo naopak umenšují: Hlas, vzezření, viditelnost v médiích. Jasná řeč. Umění vyvolat důvěru, i když lžu. Umění, vzbudit naději (“nikdo vám nemůže dát to, co vám já mohu slíbit“). Umění vyvolat dojem, že rozumím situaci a pocitům toho, ke komu promluvám („A viete, čo pán premiér povedal?“ „Neviem, ale tak múdro to povedal“). Extroverze, žoviálnost. Úspěch také jistí sociální propojenost, „protykanost“ s businessem, s mafií, s podsvětím, s policií. Schopnost navěsit se na ty správné lidi a být s nimi viděn(a). Musíte být tak silní v kramflecích, že když jeden den řeknete, že jste se nějaké schůzce byli a druhý den, že jste tam určitě nebyli, každý Vám obojí bez problému uvěří. To všechno se násobí v mimořádných situacích, kdy je možno se předvést jako „vůdce“, který ví, jak na to: povodně, imigranti, teror, požáry, epidemie. „Když vlaje prapor, je rozum v troubě“ (ukrajinské přísloví). Kombinace vnějšího, případně vnitřního, nepřítele či jeho atrapy, strachu a silného vůdce je pro liberální demokracii toxická směs. Z nastíněného je patrné, že do většinového vkusu se obvykle nestrefí žádný veleduch, ani věčně pochybující vzdělanec. K vítězství musíte lidem dodávat sílu a přesvědčení. To mravenčí práce s fakty ani složité přemítání „pro a proti“ zpravidla v dostatečně úderné podobě neposkytnou. Na volební preference tedy žádná léčba není, to není medicínský problém. Léčbou v přeneseném smyslu je nemlčet a stačí-li síly, tak být politicky aktivní. Je totiž pravda, že to za nás nějaký „někdo“ nevyřeší. A když ano, můžeme se taky moc divit.