23. 4. 2020
Dobrý den!
Pane profesore, stále mi vrtá hlavou, zda lidé, kteří si svobodně volí za své vůdce psychopaty, jak to známe i z nedávných dějin, trpí také psychopatií? Je to nějaký soulad se známými lidovým rčením – vrána k vráně sedá? Co je to za lidi?
S pěkným pozdravením Max Toncr
Pro rčení „vrána k vráně sedá“ lze uvést mnoho podpůrných zkušeností. V úsvitu své psychiatrické profesní dráhy jsem sedával na psychoterapeutických skupinách, kde bylo snadné takovou názornou zkušenost získat. Když se skupina, jež sestávala převážně z neurotiků, jak se tehdy říkalo, utvářela, nechali jsme schválně klienty, ať si sednou, kam sami uznají za vhodné. Otevřená a psychoterapeuticky zaměřená oddělení, jako bylo tehdy to naše, vždy přitahovala z různých důvodů kromě patřičných diagnóz také jedince s poruchami osobnosti, tedy psychopaty. Dnes se tohoto označení užívá jako nadávky k dehonestaci politiků, s jejichž názory nebo chováním nejsme spokojeni. V průběhu terapie se vskutku nápadně často ukázalo, že jedinci s podobnými osobnostními defekty či úchylkami si sedali blíž k sobě. A naopak, názorové i charakterové protipóly se i „geograficky“ nacházely co možná nejdál od sebe. Takovému uspořádání se říká sociogram a lze je využít i diagnosticky, přinejmenším jako návodné pomůcky. Je to jakási parafráze rčení „řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi“: řekni mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi. Zde to nemyslím ani tak z hlediska kastovního, třídního či sektářského, nýbrž z hlediska psychologického. Obávám se však, že „vrána k vráně“ není vzhledem k vašemu dotazu na vztah mezi elektorátem a jeho představiteli relevantním příměrem. Jde zřejmě o něco jiného. Předně, pojmu psychopat se nyní zneužívá ke kanalizaci osobní frustrace z politiky a k dehonestaci politických odpůrců. Ničeho dobrého se tím nedosáhne, nic se tím nevyřeší (mají se snad „psychopati“ uznat nemocnými a dostat invalidní důchod? Nebo je má někdo napíchat injekcemi? Nebo co vlastně?) a zbytečně a nevhodně se psychiatrizuje problémová oblast, která je součástí veřejného života a rozhodně nepatří do medicíny a tedy ani do psychiatrie. Je to záležitost politická, ekonomická a sociologická. Označovat protivníky za „blázny“ je sice úlevné, ale naprosto mimoběžné. V politických systémech tak, jak jsou nyní nastaveny, jsou do nejvyšších funkcí jistě s větší pravděpodobností vyselektováni jedinci, oplývající určitými povahovými rysy jako je dominance, narcismus, pragmatismus, do jisté míry i cynismus, schopnost přetvářky, manipulativní chování, určité osobní kouzlo (“charisma“), mnohdy vyšší sociální inteligence, agresivita, schopnost imponovat, často též výmluvnost a někdy i barva hlasu. To je ale přece logické a samozřejmé, tak je svět utvořen. Někdy se to povede lépe, jindy z toho může být ostuda, ale parlamentní demokracie má naštěstí na rozdíl od autoritativních forem vládnutí schopnost mnohé z negativ této skutečnosti korigovat, byť často se zpožděním a nedokonale. Peklo nastává až tehdy, když se společnost těchto korekčních mechanismů zbaví (mnohdy i dobrovolně) a přijde o svou svobodu. Je tedy pravdou, že určité vlastnosti činí z lidí víceméně úspěšné politiky. To ale neznamená, že těmito vlastnostmi oplývají zákonitě i ti, kdož je volí. Často je tomu naopak. Pro příklady netřeba chodit daleko.