9. 1. 2020
Vážený pane doktore,
často i u poměrně vzdělaných lidí narazím na chybičky v jejich slovním projevu, které nedokážu pochopit, mám pocit, že jsem se přeslechla, a když zjistím, že nikoli a že to opakují, stydím se je na to upozornit, aby se neurazili. Třeba jedna kolegyně, která mluví celkem obstojně anglicky, jedno slovo odjakživa vysloveně nesprávně vyslovuje a nikdo nemá odvahu ji na to upozornit. Ptám se, jak se to může stát a jak se má člověk v takové situaci zachovat. Děkuji za event. odpověď. Jana V., Praha (v případě uveřejnění dotazu prosím neuvádět mé jméno, kolegyně by se poznala)
Příčin takových zafixovaných pochybení může být několik. Zpravidla je někde na začátku chyba v „načtení“ příslušného pojmu, který se usadí a nikdo jej neopravuje, protože to buď není podstatné nebo k tomu není příležitost nebo vám to okolí odpouští, protože je mu trapné vás pokořovat. To jsou taková ta „doživotní přeslechnutí“ jako levorver. Tím jsem byl vinou kamarádů v útlém dětství postižen také a horko těžko jsem si to přestal plést až ve škole. To usazení znamená mj. i jistou odolnost vůči korekci, takže když takový výraz čtete černé na bílém, vidíte nikoli to, co tam je, ale to, co by tam mělo být. Díky tomu, že mozek je vybaven touto schopností, dokáže na druhou stranu dosti vytrvale eliminovat chyby zápisu. Proto bez problémů přečtete větu „jesm četnářka Reftexu, ketrá polsala do rekadce doatz olhedně chybvoání ve slovíkčách“. Větu jste přečetla bez potíží proto, že slova v ní obsažená máte „načtena“ a zafixována správně a tomu se vaše percepce (vnímání) podřizuje. Jiným zdrojem takových chybiček může být dyslexie nebo prostě nedostatečná sečtělost. Když určité výrazy nevidíte dosti často na papíře, tak jejich správnou podobu nemáte usazenu nebo ji ani neznáte. To je případ přirozeně talentovaných pouličních prodavačů, kteří jsou tzv. „street smart“, hovoří třeba i několika jazyky, ale vůbec netuší, jak se co píše, a tedy ani to, jak to které slovo vlastně správně vypadá. Další příčinou může být lokální či profesní zvyklost, cosi jako nářečí nebo argot. Příkladem může být „bychme“, „bysem“, „že ju?“, „skřipka“, „pateř“ apod. Někdy se takový omyl usadí, když se z nějakých důvodů v řeči zatouláte do oblastí, jež jsou vám jinak tematicky vzdáleny, například do lékařské terminologie. Častým omylem, na který narážím, jsou špatné koncovky u názvů léků. Preparáty jako diazepam, bromazepam, oxazepam mají na konci vždycky m jako moula, nikoli n, které se tam kdekomu samo tlačí. Podobně je tomu i s kořením: správně je kardamom, nikoli kardamon. V psychiatrii jsou takovým evergreenem vtíravé myšlenky, kterým se odborně říká obsese. Ještě u státní zkoušky na medicíně z úst mediků často slyšíme „obscese“. S obscénností to přitom nemá nic společného, nechápu, kde se to pořád bere. Nu a jak se tváří v tvář takovým mutacím zachovat, záleží na situaci a na vzájemném vztahu. Jestliže medik u zkoušky řekne „obscese“, je okamžitě opraven a upozorněn, že už nikdy v životě to nesmí zopakovat, chce-li zůstat u řemesla. Řekne-li, že odpověď na otázku „jakoby zná“, je odkázán na jindy, až ji bude znát doopravdy. Na druhou stranu, když plzeňácíííí protahují koncovky, je opravdu lépe mlčet, jinak se ztrapníte vy, ne oni. V ostatních případech můžete zkusit při nejbližší příležitosti nahlas vyslovit příslušné slovo správně a počkat, jestli se dotyčný chytne. Jestliže nikoli, nechte to být. Svět na tom nestojí.