5. 9. 2019
Dobrý den pane doktore,
nedávno byl v anketě v Reflexu oceněn člověk, který v posledním okamžiku zabránil jinému muži spáchat sebevraždu. Ten muž se bránil, prý došlo i k potyčce na vrcholu té skály, ze které chtěl skočit, ale nakonec byl přemožen a odvlečen. Nevím, co bylo dál s oním nešťastníkem, jestli jej někde přikurtovali k posteli, nebo pod utišujícími prostředky zavřeli do vypolstrované místnosti, aby už dále nemohl nakládat se svým tělem dle vlastního uvážení, každopádně byl "zachráněn". Možná je dneska rád, to nevím, ale zajímal by mě Váš pohled odborníka na to, jestli bychom neměli mít "svaté" nedotknutelné právo svobodně se rozhodnout ukončit svou existenci. Vždyť můj život přece patří mně a nikomu jinému. Představa, že by mi nějaký "systém" v posledním okamžiku, když už jsem pro svou smrt pevně rozhodnutý a odhodlaný, zezadu nasadil kravatu a stáhl mě zpět do světa, ze kterého jsem se rozhodl odejít, se mi moc nelíbí. Vám ano?
Děkuji, s pozdravem čtenář (e-mail je u CH).
Právo na svobodné rozhodnutí o svém životě je na první pohled samozřejmé a logické. Při bližším ohledání má však tato logika několik trhlin, které ji spolu s etikou velice komplikují. Tak za prvé nelze říci, že sebevrah hodlá „nakládat se svým tělem podle svého uvážení“, neboť je to právě toto uvážení, jež je většinou chorobně narušeno (viz Nemocný homunkulus, Rx 34/2019 či hoschl.cz/A8BC). Až 90% sebevražd souvisí s duševní poruchou, nejčastěji s depresí, abúzem alkoholu a drog, schizofrenií, s úzkostnými poruchami, s poruchami příjmu potravy, s poruchami osobnosti a s organickými poruchami (demencemi). Většinou tedy nejde o „svobodné rozhodnutí“, ale o chorobné rozhodnutí. Máme ho respektovat? Můžete namítnout, že bychom je měli respektovat alespoň v případech, kdy není naděje na vyléčení a dotyčný tedy názor nikdy nezmění. Jednak to nikdy stoprocentně nevíme předem a jednak s touto logikou bychom měli vzdát veškerou léčbu zhoubných nádorů se špatnou prognózou, o neurodegenerativních onemocněních nemluvě. Namítnete, že kvalita života nevyléčeného přeživšího sebevraha je stejně mizerná. Ale cožpak se totéž nedá říci o nemocném připojeném na hadičkách a trubičkách s diagnózou amyotrofické laterální sklerózy či těžké formy myasthenie gravis? A přece tyto pacienty jejich okolí a personál nenechají odejít, pokud je to vůbec ještě únosné. Kdybychom si hranici této etické zábrany nepomáhat ohroženým smrtí liberálně posunuli někam blíže ke spokojenému životu, dostali bychom se do neřešitelných problémů s definicí, co ještě je a co již není spokojený (snesitelný) život. Jinými slovy, onemocní-li někomu psychika, je naší povinností se mu do života vrtat stejně, jako když mu onemocní srdce nebo ledviny. Ano, jistě, můžeme se na to vykašlat, ale to je již jiný diskurs, třeba taková doba jednou přijde. Za druhé, a to s tím souvisí, významná část sebevrahů je později ráda, že žije. Problém je, že když vidíte, jak chce někdo skočit z okna či ze skály, nikdy nevíte předem, zda patří či nepatří do této kategorie. Vzpomínám na matku tří dětí, jak mi po letech za autoritativní zásah do života přišla (šťastná) poděkovat. Je menší zlo násilím držet při životě někoho, kdo stejně chce zemřít a nakonec sebevraždu tak jako tak spáchá i bez vás, nebo ve smyslu laissez faire nechat zemřít někoho, kdo by později moc rád žil, ale ještě o tom neví? Mimochodem – je menší zlo nespravedlivě neodsoudit viníka nebo odsoudit nevinného? Odpověď snad ani nemusím napovídat. A ještě douška: uvážíme-li, že tu jsme pro jiné lidi, náš život rozhodně nepatří jen nám. To by bylo – navzdory prvotnímu sobectví, s jakým hájíme své zájmy – příliš jednoduché.