8. 8. 2019
Vážený pane profesore,
zajímal by mě váš názor na míru spoluviny příslušníků tzv. sonderkommanda ve vyhlazovacích koncentračních táborech. Zda byli pouze obětmi nebo také spolupachateli, byť byli, přinejmenším de iure, vnímáni pouze jako oběti. Podle dostupných pramenů se na procesu "zvláštního zacházení" podíleli nejenom v pasívní rovině (vyklízení plynových komor, "vytěžování" obětí /zuby, vlasy/, spalování apod.), ale i v rovině aktivní (uklidňování obětí a pomoc při svlékání, aby se nechali snadněji/rychleji zavraždit, apod.). Je jasné, že k této hrůzné "práci" byli přinuceni pod pohrůžkou nelidského týrání a smrti, nicméně většině z nich bylo zřejmě jasné, že zemřou tak jako tak. Kdyby nespolupracovali, tato hrůzná mašinerie by se zadrhla a nemohla by mít tak neuvěřitelné množství obětí. Někteří sice hodlali podat svědectví, jiní se pokusili o sabotáže, nicméně umožňovali, aby příslušníci SS mohli realizovat své zvrhlé plány. Cítím obrovskou tíhu tohoto konfliktu, ale mám pocit, že odmítnout spolupráci a přijmout smrt je přijatelnější řešení než spolupracovat. Jsem si vědom toho, jak propastný rozdíl je v tom o takových problémech filozofovat s plným břichem z pohodlného "tepla obývacího pokoje" a v tom čelit těmto dilematům vystrašený, hladový, zesláblý, pod obrovským tlakem a ve strachu o holý život. Vím, že rozhodování v takto mezní situaci je nesmírně těžké, ale o to více mě zajímá váš názor na tuto otázku. Předem děkuji a jsem s pozdravem. V. Mládek
Členové sonderkommanda byli vybíráni (zpravidla za trest) vedením tábora z fyzicky zdatnějších jedinců. Jejich práce byla tou nejhroznější, jakou si lze představit. Museli vytahovat mrtvá těla z plynových komor, dopravovat je do pecí či na hranice a pálit je, čistit plynové komory a žároviště, odstraňovat z nich popel, vytrhávat mrtvým zlaté zuby, drtit jejich kosti na moučku, skládat jejich ošacení a boty a pomáhat vysvlékat vězně před smrtí. Spoluvězňům byl kontakt s nimi přísně zakázán, byli od ostatních vždy izolováni. Mnohdy se stávalo, že museli v pecích spálit i členy své vlastní rodiny. Odmítnout tuto práci ovšem znamenalo být okamžitě zastřelen či hozen živý (!) do hořící pece. Vaše otázka spoluviny je tedy za hranicí oprávněnosti. I v těch nejhroznějších podmínkách, ba dokonce paradoxně právě v nich, v člověku většinou přetrvává pud sebezáchovy. Jelikož odmítnout vyhovět se rovnalo sebevraždě, nelze nikomu vyčítat, že nedokázal pud sebezáchovy překonat. Za druhé, i v těch nejbeznadějnějších situacích v sobě mnozí až do posledního dechu chováme zbytky přesvědčení, že naděje umírá poslední, že se může stát zázrak a my s z toho nějak dostaneme. Za třetí, uvědomování si neodkladné smrti bez ohledu na spolupráci vypadá samozřejmě z dnešního poučeného pohledu, ale tehdy mnozí v skrytu doufali v možnost jakéhosi vykoupení, byť šlo o Sofiinu volbu. Jakékoli povýšenecké moralizování „s plným břichem“ někoho, kdo se v podobné situaci ani náznakem nikdy v životě neoctl, je za hranicí přijatelnosti. Vámi nastíněné dilema by totiž bylo možné s trochou fantazie logicky rozšířit a ptát se například, proč miliony lidí chodily za komunismu do práce, když tím podporovali nelidský režim sovětských gulagů a komunistických táborů nucených prací, jenž by se bez jejich „pasivní i aktivní“ pomoci přece zhroutil o mnoho dřív?! Neseme za něj všichni mravní zodpovědnost? Když velitel nařídí a my vyčistíme pec či spálíme mrtvolu, tak se podílíme na jeho zvěrstvech, zatímco když nám dá umýt latríny, tak nikoli? Jak to´? V čem je principiálně rozdíl? Takže můj názor je jednoznačný: nikoli spolupachatelé, ale jen a jen oběti.