18. 7. 2019
Vážený pane profesore,
přečetl jsem si před časem, že byla úspěšně spravena porušená mícha zavedením kmenových buněk do místa přerušení. Druhý fakt je, že kmenové buňky jsou používány na kde co, zatím převážně pokusně. Od kůže počínaje, přes ucho na zádech myši až po králičí srdce. Tak by mne zajímalo, zda někde byly provedeny pokusy na spravení poškozeného mozku a na vytvoření byť jen nepatrné části mozkové hmoty. Jistě chápete, že důsledky tohoto úspěšného výzkumu by byly dalekosáhlé.
S pozdravem Masák Praha.
Když po oplodnění splyne spermie a vajíčko, zárodečná buňka se rozdělí na dvě dceřiné, ty pak na čtyři, osm, šestnáct atd, až vznikne zárodek budoucího organismu. V těchto nejranějších fázích jsou si buňky podobné „jako vejce vejci“, takže při jejich oddělení může z každé vzniknout zase celý organismus, což je princip vzniku jednovaječných dvojčat (trojčat, čtyřčat atd.). To znamená, že v časných stádiích vývoje nejsou buňky ještě diferencované, takže z nich může potenciálně vzniknout cokoli. Jestliže se ale postupně diferencují, tj. promění v buňky určitých orgánů, třeba oka nebo kůže, už z nich nic jiného za normálních okolností vzniknout nemůže. To by se musely nejprve dediferencovat, čili vrátit ve vývoji jaksi zpátky, aby mohly dát vznik něčemu jinému, třeba ledvině či játrům. Těm zárodečným nediferencovaným buňkám, jež nejsou ještě specializované a tvoří „kmen“ posléze rozvětveného vývojového stromu, se říká kmenové buňky. Jejich potenciál je právě v tom, že by díky této své vlastnosti mohly sloužit k opravě různých tkání. Jejich praktické využití má ovšem svá úskalí a technické problémy, které nejsou dosud beze zbytku překonány. Mimochodem získat použitelné kmenové buňky není zcela jednoduché. Jejich zdrojem jsou jednak lidská embrya, např. nepoužité několikadenní zárodky z klinik pro umělé oplodnění, což s sebou přináší etické problémy, jednak klonování (buňka z dárce se vloží do ženského vajíčka bez jádra), a jednak odběr např. z kostní dřeně. Jinými zdroji jsou pupečníková krev, placenta a některé další tkáně. Rychlý výzkum v této oblasti v minulých dekádách vyvolal vinou částečně senzacechtivé publicity mnohá nadměrná očekávání, takže stovky paraplegiků či nevyléčitelně nemocných s degenerativnímu chorobami už se viděly, jak zase skáčou přes kaluže, aniž by k tomu bylo shromážděno dost důkazů. V mozku se zatím ne zcela úspěšně uplatnila snaha napravit implantací embryonálních buněk defektní dopaminergní systém (tzv. nigrostriatální) u Parkinsonovy choroby, která se projevuje především v oblasti motoriky (třes, poruchy chůze aj.). Určitého zlepšení při přerušené míše se zatím dosáhlo pouze v experimentech na zvířatech. U lidí tuto metodu nelze dosud považovat za prověřenou. Dnes se doporučuje transplantace kmenových buněk u akutní lymfoblastické leukémie (zhoubné onemocnění krve), u rakoviny kostní dřeně a u neuroblastomu (nádor z centrálního i periferního nervstva). Experimentálně se provádí u amyloidózy, u zánětu kloubů mladistvých a u některých nádorů. V ostatních indikacích, o kterých se dočtete či uslyšíte, jde zatím jen o hudbu blízké či vzdálenější budoucnosti. Sem patří právě přerušený nerv či mícha, znovuvytvoření beta buněk ve slinivce břišní při diabetu a mnoho dalších možností. Máte pravdu, že důsledky by byly dalekosáhlé, ale vývoj jde zatím o dost pomaleji než nedávný nárůst nadějí. Přes to neklesejme na duchu.