18. 4. 2019
K obtížně řešitelným situacím patří soužití – ať už v domě, nebo dokonce ve společném bytě – s člověkem nadměrně hromadícím věci, zvířata, často i odpadky.
Vážený pane profesore!
V naší rodině je po tři generace genetická zátěž, o které jsem kdesi četla, že je z 80 % dědičná – bipolární porucha. Ve čtvrté generaci, to jsou moje děti, se u dcery po porodu objevila laktační psychóza. Můj syn (47) trpí Díogenovým syndromem. V časopise Psychologie dnes z dubna 2018 jsem o tom četla. Cituji autorku článku Bordeláři, Kateřinu Rodnou: „Klíčem k úspěchu je ale jedno – dobrovolné rozhodnutí, že chci svou situaci skutečně změnit.“ Chci se Vás zeptat, jak přimět syna k tomuto rozhodnutí. Zkoušela jsem to všelijak, ale bez úspěchu. Pokud by se mi podařilo syna přesvědčit, ráda bych, aby se léčil u Vás v NÚDZ v Praze-Klecanech. Syn krátkodobě docházel k psycholožce, sám předčasně po dvou návštěvách terapii ukončil. Asi před 25 lety uvízl sám v jeskyni. Zůstal tam uvězněn více než dva dny, než ho Horská služba vyprostila.
I. P.
Váš dotaz ukazuje mj. i na to, že s dědičností duševních poruch je to docela zajímavě zamotané, protože výskyt právě třeba bipolární poruchy (maniodepresivity) u někoho v rodině neznamená, že u příbuzných se nutně vyskytne tatáž diagnóza, nýbrž někdy i jiná, protože dědičnost duševních poruch se může týkat sklonu k rozvoji různých klinických obrazů, jelikož nesouvisí striktně s jejich převládající klasifikací. Díogenův syndrom je nesprávné označení života v zanedbanosti, často osamělosti, spojeného s hromaděním věcí (tzv. hoarding, viz RX 49/2018, hoschl.cz/AMDT). Dalšími příznaky jsou například negativismus (odmítání pomoci, přátelství, komunikace), patologická nepořádnost a nedostatek hygieny, zanedbaná životospráva, ignorování kritiky, podrážděnost, až agresivita (zejména při nátlaku, ale ne vždy), obsedantně-kompulsívní porucha apod. Psychoanalytici vidí souvislosti s nedostatkem lásky a mazlení v dětství („studený odchov“). Psychiatrická klasifikace poruchu řadí k obsedantně-kompulsívnímu onemocnění. Rizikovými faktory jsou deprese, úzkost, organické poruchy mozku, některé poruchy osobnosti a osamělost. Nesprávné je to označení proto, že Díogenés věci nehromadil, asi nebyl tak nepořádný, pouze žil v sudu, a hlavně vyhledával kontakty s lidmi a chodil s nimi na agoru diskutovat. To nemocní s výše uvedenou poruchou nedělají. Někdy se hromadění netýká jen věcí, ale i zvířat, což má ještě další škodlivé dopady, jak je občas vidět v televizních záběrech na početné kusy zanedbaných a vyhladovělých, nemocných zvířat chovaných vlastně nemocnými jedinci, kteří na svou poruchu vůbec nemají náhled. Z výše uvedeného, zejména s ohledem na odmítání pomoci a komunikace, vyplývá, že přimět dotyčného nebo dotyčnou, aby se léčil/a, je velice obtížné a často nemožné. Situaci mnohdy řeší násilím hygienická služba, policie, veterináři apod. Nedobrovolná hospitalizace na psychiatrii však často vede paradoxně k dalšímu zhoršení. Nejvhodnějším léčebným postupem je psychoterapie s pomocí rodiny, ta je však vzhledem k odmítání pacienty prakticky nerealizovatelná.