11. 4. 2019
Jaké chování je dobré a jaké špatné, co společnost vyžaduje a co naopak odmítá.
Dobrý den, pane profesore!
Mám na Vás dotaz ve věci, která mě trápí delší dobu. Existuje něco jako morálka národa? A co to je morálka? Má nějaký význam při rozhodování? Udivuje mě, že lidem nemorálnost jednání lidí například ve veřejných či politických funkcích až tak nevadí. Jak jinak by mohlo zhruba 30 % voličů zvolit do funkce předsedy vlády člověka, který naprosto postrádá základní morální vlastnosti? Člověka, jenž pro profesní postup vstoupil do KSČ, spolupracoval s StB, využil po roce 1989 vytvořených konexí k obohacení (nebyl žádným podnikatelem na základě umu a podnikatelského záměru). Který konexí z politiky využil i k dalšímu obohacení a svému politickému postupu, jejž si zajistil skoupením hlavních tištěných médií i rozhlasových stanic. Ani další aféry, jako Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, aktivity kolem jeho syna a další, neodradily těch 30 % od jeho glorifikace. Nezbývá mi než považovat těch 30 % za hloupé nebo nemorální. Nevím, co je lepší. Co Vy na to? Omlouvám se Vám za tento výron mé nespokojenosti a deprimace.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Bohumil Vrtílek, důchodce
Slavný americký antropolog Gregory Bateson se ve své knize Ekologie mysli vyrovnává s dosti rozšířenou kritikou pojmu národní charakter, jejž někteří považují za nesmyslný, a vytyčuje problémy s určováním národního charakteru spojené. Hlavní námitkou proti pojmu národní charakter je, že rozdíl mezi komunitami nespočívá ani tak v rozdílu mezi lidmi, jako spíše v rozdílu mezi podmínkami, ve kterých žijí. K tomu přistupuje rozdíl v dynamice vývoje těchto podmínek. Jinými slovy, národ nevolí v 99 % komunisty proto, že by byl skoro celý bezcharakterní, ale naopak, jeví se jako bezcharakterní proto, že byl podmínkami přinucen volit v 99 % komunisty. Jinak by totiž bylo obtížně pochopitelné, že v Česku by před 40 lety bylo v řadách voličů 99 % bezcharakterních jedinců, kdežto v sousedním Rakousku sotva promile. Proti tomu ale svědčí různé experimenty, jež ukazují, že třeba Američané reagují na neúspěch jinak (je pro ně výzvou ještě víc se snažit) než Němci (odradí je). Jenže i to je do jisté míry formováno vývojem podmínek v Německu („pořádek musí být“) a v Americe („americký zázrak“). Srovnání míry kolaborace s nacisty v různých zemích za druhé světové války ukázalo, že vichistická vláda ve Francii, quislingovský režim v Norsku či třeba tisovské Slovensko si co do morálky nezadají, a svědčí to spíše proti konceptu národního charakteru. Nemůžeme asi chtít po „národu“, aby se po 40 letech komunismu, kdy v komunistické straně byla až pětina produktivního dospělého obyvatelstva, choval „morálně“. Také to nesouvisí s inteligencí. Někdy právě ti největší padouši byli inteligenti. Jinak morálka samozřejmě na rozhodování vliv má, je tak dokonce definována. Určuje, jaké chování je dobré a jaké špatné, čím se členové určitého společenství mají řídit, co jejich společnost vyžaduje, a co naopak odmítá. Z toho ale také plyne, že je do určité míry relativní. Existuje například také komunistická morálka a ta by jistě hlas ve volbách pro KSČ nezpochybňovala. Také je morálka absolutní, kantovská (sleduje dobro konání: nezabiješ, nepokradeš) a utilitární (sleduje dobro účelu: můžeš zabít, když tím zachráníš pět jiných lidí). Takže když si tyto střípky posbíráme a trochu doplníme jak filozofickou četbou, tak přírodovědným poznáním, jak je svět ustrojen (hlavní imperativ je přežít!), tak nám sice zůstane správná skepse a zklamání nad zkažeností lidstva, ale už se tomu všemu, na co se ptáte, nebudeme tak divit. Je to tak trochu výsledek sociálního darwinismu, ať se nám to líbí, nebo ne.