21. 2. 2019
Vztah mezi geny a duševními poruchami je asi takový jako vztah mezi tělesnou výškou a schopností hrát košíkovou.
Dobrý den,
Radkin Honzák ve své a bratrově knize Čas psychopatů píše o poruchách osobnosti. Mě by zajímalo, pokud se to ví, kolik si přinese na svět člověk poruch. Kolik jich přibere během života v rodině, do které se narodil. A nakolik ho ovlivní společnost (školka, škola, práce). Existují případy, kdy si člověk takto postižený uvědomí poruchu a něco s ní začne dělat? Popřípadě kolik lidí tuto poruchu dokáže mít pod kontrolou. Děkuji za odpověď.
Josef Pácha Jihlava
Mystérium podílu genů a prostředí na našem chování, prožívání a na duševních poruchách, tedy vrozeného a naučeného, trápí přírodovědu, respektive medicínu, kam paměť sahá. Poctivá odpověď na vaši otázku by vydala na tlustou knihu. Stručně se dá říci, že vrozené nejsou ani tak vlohy ke konkrétním duševním poruchám, jako spíše k tomu, jak reagujeme na vlivy prostředí, tj. jak se vyrovnáváme s náročnými životními situacemi a jak jsme zranitelní vůči stresu. A naopak, to, jak nám jde život (naše traumata, stres, rodiče, škola, vrstevníci, nadřízení), není příčinou našich duševních poruch, ale modifikuje to způsob, jakým se naše vrozené dispozice uplatňují. Vztah mezi geny a duševními poruchami je asi takový jako vztah mezi tělesnou výškou a schopností hrát košíkovou. Být dlouhý je sice výhoda, ale když jste k tomu krátkozrací, neumíte driblovat, pomalu běháte a nemáte smysl pro kooperaci a herní kombinace, tak vám to moc nepomůže. Naopak, někdo může být menšího vzrůstu, ale rychle běhá, přesně střílí a má oči všude, takže je nakonec dobrým hráčem. Je ovšem pravda, že suma sumárum neexistuje vrcholové basketbalové družstvo trpaslíků. A teď k těm proporcím. Dědivost (heritabilita) udává, do jaké míry je hodnota nějakých znaků závislá na genetické výbavě jedince a nakolik je výsledkem působení vnějších faktorů. Lze ji obecně vypočíst jako poměr variability genotypu a fenotypu a její hodnoty se pohybují mezi 0 a 1 (případně x100). Nulovou dědivost má například zásah člověka bleskem při bouřce, stoprocentní dědivost má krevní skupina. Ta je dána a během života se nelze přecvičit na jinou. Pohlaví, jak známo, už tak skálopevně dědičné není a někdy se dá předělat. Duševní poruchy si stojí zhruba následovně: Poruchy autistického spektra a schizofrenie mají dědivost okolo 80 %, bipolární porucha a ADHD necelých 80 %, Alzheimerova demence asi 60 %, o něco méně mentální anorexie. Závislost na nikotinu má přes 60 %, alkoholismus okolo 40 %, o něco méně depresívní porucha. Dědivost osobnostních rysů se pohybuje mezi 30 až 60 % a různé poruchy osobnosti (dříve „psychopatie“) souvisejí s různými geny. Kriminální chování souvisí mj. s genem pro monoaminooxidázu, emoční nestabilita s geny pro dopaminový receptor D4, dopaminový transportér a pro katechol-O-metyltransferázu, úzkostné rysy s genem pro serotoninový transporter. Geny pro dopaminové receptory souvisejí též s libostními strukturami, systémem odměny a s různými závislostmi. Pro srovnání: diabetes mellitus druhého typu má dědivost okolo 70 %, Crohnova choroba či rakovina prsu něco kolem 55 %. To jen pro ilustraci, kam až se řešení tohoto mystéria zásluhou molekulární biologie a genetiky dostalo. Nicméně toho, co nevíme, je stále nesrovnatelně víc než toho, co jsme už rozluštili, a asi to už i tak zůstane. Přesto si můžeme odnést poučení, že se nikdy nemá házet flinta do žita, protože prostor pro vnější vlivy, a tedy i nápravu zde vždycky nějaký je.