2. 1. 2019
Vážený pane profesore,
v rozhovoru s paní Zitou Senkovou v pořadu “Jak to vidí” na ČRo2 jste se mimo jiné dotýkal nákladů na zdravotní péči. Zmínil jste rostoucí náklady v souvislosti se stárnutím populace, co mě však zvlášť zaujalo, byla pak zmínka o dramatickém nárůstu duševních poruch u dětí. Lze se exaktně dobrat příčin tohoto stavu a event. jej prevencí maximálně eliminovat?
J. Stručovský, Ledeč n. S.
Pozorovaný nárůst duševních poruch má kromě skutečně zvýšeného výskytu té či oné poruchy zřejmě čtyři hlavní zdroje: psychiatrizaci všedního života (už neříkáme tréma, ale sociální fobie, jedinec bez iniciativy není líný, ale depresivní atd.), přece jenom zlepšenou dostupnost lékařské, a tedy i psychiatrické, péče (více doktorů stanoví více diagnóz), zlepšenou péči o tělesné zdraví, která vede k prodloužení života, takže narůstají poruchy, jichž by se dotyční dříve nedožili, a nakonec i osvěta, která vede k lepšímu rozpoznání nemoci už na laické úrovni a k vyhledání odborné péče, bez níž by se ty které duševní poruchy vůbec nedostaly do statistik. Objektivně lze takový nárůst hodnotit jen s obtížemi, protože podmínky i vnímavost lidí se v čase mění a my tak do jisté míry srovnáváme nesrovnatelné. Nicméně nedávno např. kolegyně a kolegové z univerzity v San Diegu v Kalifornii využili toho, že jeden osobnostní dotazník (MMPI) se aplikoval velkému množství studentů po celých Spojených státech už od r.1938 a jeho verze pro mladší adolescenty od r.1951, a podívali se nyní na nasbíraná data a porovnali je s výsledky jiných studií. Ukázalo se, že úzkostí a depresivních poruch mezi mladistvými vskutku přibývá. Zajímavé na tom ovšem je, že tento nárůst nesouvisí s tím, jak se dotazovaní skutečně mají, tj. s ekonomickou situací či s politikou, jak se často povrchně uvádí. Naopak, zdá se, že změny životního pocitu souvisejí s tím, jak mladí lidé svět kolem sebe vnímají, a ne s tím, jaký ve skutečnosti je. Jinak řečeno, není ani tak důležité, co se vám ve skutečnosti děje, jako spíše to, jak to čtete. V tomto smyslu patogenní není ani tak zátěž jako taková, nýbrž nemožnost mít vliv na události čili pocit bezmoci. Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že mají věci ve svých rukou, žijí šťastněji a jsou vůči depresi odolnější než ti, kteří se domnívají, že jsou ve vleku okolností, se kterými se nedá nic dělat. Některé studie ukázaly, že v posledních asi 60 letech se u dětí ve věku 9-14 let vnímání vlastní role významně posunulo směrem od pocitu vlivu na události a od vnitřních cílů směrem k pocitu bezmoci a k vnějším cílům. Vnitřní cíle souvisejí s životní filosofií a duchovními hodnotami. Vnější cíle zahrnují peníze, postavení, vzhled. Generační nárůst úzkosti a deprese podle některých autorů souvisí s poklesem příležitostí k volné hře, jež odjakživa učila děti řešit své problémy, svůj život a své vlastní zájmy. Ukazuje se, že děti jsou nejšťastnější, když jsou mimo školu a hrají si se svými kamarády. Prevence některých duševních poruch by tedy mohla spočívat v přehodnocení toho, co je pro děti vskutku tím správným prostředím. Dalšími faktory jsou mezilidské vztahy (soudržnost/rozvolněnost rodin či společnosti), sociální uspořádání (trojgenerační versus „telefonické“ rodiny), světelný a akustický smog (skoro nikde už není pořádná tma ani ticho), věk rodiček. Za mého mládí ženy rodily v devatenácti či dvaceti letech, nyní zhusta po čtyřicítce. Otcové jsou dnes často ve věku někdejších dědečků. To všechno změnit nelze, ale lze to studovat a nacházet možnosti nápravy. Důležitou prevencí je též včasný záchyt a léčba dětských poruch.