4. 10. 2018
Rčení – víra tvá tě uzdravila – už od biblických dob stále platí. A tak slaví úspěch nejrůznější placeba i mnozí léčitelé.
Vážený pane doktore,
psycholog Petr Moos mě v minulosti přesvědčoval, že telepatie a ohýbání lžiček jsou reálný jev. Níže cituji jeho slova. Mám takovému expertovi přes lidskou duši vážně věřit? Přikládám jeho mailovou korespondenci před více než deseti lety.
V úctě František Mensátor
||Moos.Petr
Re: (…)
25. 10. 2007, 15:29:39
Komu: Franta.Mendez@...
(...) Vinař je velmi inteligentní (…) odborník v psychiatrii; to je právě ten problém, protože to vypadá, jako kdyby třeba Vinař, Höschl, Praško, Švestka a další byli totéž co psychiatrie. Oni tedy jsou totéž, co (…) vědecká a biologická psychiatrie (…). I ve světě jsou to uznávaní odborníci. (…) mě nijak nerozhořčují, jen si s nimi v některých věcech pak nemohu rozumět. Např. s prof. Höschlem jsem si asi rok intenzívně dopisoval na netu, (…) na mnohém jsme se shodli, ale také na mnohém neshodli. Naše výchozí paradigma je odlišné. (…) Telepatii, ohýbání lžiček a mnoho jiných věcí jsem viděl na vlastní oči. (…) Tyhle věci není radno poskvrňovat nějakými soudy. Působí to totiž pro zasvěceného člověka směšně. Nic víc. Zdraví PM||
Rozdělme to na dvě věci. První je, zda máte takovému expertovi přes lidskou duši vážně věřit. Vzhledem k tomu, že psychoterapeutické působení je mnohovrstevný proces, jehož jednotlivé aspekty mohou býti dost nezávislé na různých dovednostech a znalostech terapeuta, myslím, že mu věřit můžete alespoň potud, pokud mu věřit chcete a pokud vám tato víra k něčemu je.
Jestliže je například u nějaké diagnózy účinnost placeba až 40 %, pak nemá smysl se posmívat těm, kterým pomůže, ale spíš jim to přát. Neboť i působení placeba je vědecky zkoumáno a prokázáno. Medicína (včetně psychiatrie) je nejen (přírodo)věda, ale i umění. A samozřejmě také tak trochu léčitelství či šarlatánství. Kladné působení na pacienta není totéž co prokazování pravdy. Tím se léčebné působení liší od postupů „čisté vědy“ nebo – chcete-li – matematiky.
Druhá věc je, jestli mu máte věřit telepatii a ohýbání lžiček. Tam bych byl velmi skeptický. Argumenty typu „viděl jsem to na vlastní oči“ nebo „slyšel jsem to na vlastní uši“ jsou asi tak směrodatné jako důkaz, že je něco pravda jenom proto, že to bylo v televizi. Historici dobře vědí, že „osobní vzpomínky pamětníků“ jsou snad nejnespolehlivějším zdrojem poznání historické pravdy. O argumentech typu „viděl jsem to na vlastní oči“ vědí své i kriminalisté a byl o tom ostatně natočen skvělý film Dvanáct rozhněvaných mužů. Mluvě o ohýbaných lžičkách, jedná se o dávno profláknutý trik, kterým kdysi kejklíř Uri Geller oblboval i slovutné vědce. A producenti paranormálních jevů někdy argumentovali podobně jako pan doktor – lžičky se ohýbají jenom tehdy, když se nevěřící nedívají. Fyzik John Taylor to ve své knize Superminds: A Scientist Looks at the Paranormal z roku 1975 nazývá efektem studu (shyness effect). O Urim Gellerovi a o tom, jak se mu podařilo přivést i renomované vědce, kteří nedokázali prokouknout jeho iluzionistické triky, ke spekulacím o bosonech a kvarcích, pojednává kniha Jamese Randiho Pravda o Urim Gellerovi (The Truth About Uri Geller). Mimo jiné ukazuje, jak se s použitím mýtu, že „co vidím, je pravda“, podařilo i dětem oblbnout významného vědce.
Z toho všeho plyne několik poučení. Za prvé: klidně věřte terapeutovi, který umí léčit, i když věří některým nesmyslům, jež s vaší léčbou nesouvisejí. Za druhé: stejně jako úspěšný léčitel nemusí být vědec, jsou vědci, od kterých bych si nedal ovázat ani patu. Za třetí: vědecké renomé nechrání před naivitou v otázkách všedního dne, o ostatním ani nemluvě. Sám jsem byl svědkem toho, jak malý arabský kluk prodávající suvenýry připravil jednoduchým trikem staršího zkušeného vědce a psychiatra o dvacet dolarů, jen to fiklo. No a konečně: neposkvrňovat tyhle věci soudy působí na alespoň trochu myslící jedince směšně. Tož tak.