27. 9. 2018
Na počátku je stupňování pracovních požadavků, na konci podrážděnost, otupělost a vyčerpání. Důsledkem může být i vznik skutečných psychických poruch.
Pane doktore,
nedávno proběhla v tisku zpráva, že každý pátý učitel či učitelka trpí syndromem vyhoření. Nevím dobře, co si pod tím mám představit a co taková zpráva znamená. Léčí se to? Vidíte tolik učitelů na psychiatrii?
Jana Svobodová Praha
Studie poukazující na vysoký výskyt pracovního vyčerpání učitelů se pravidelně opakují a lze jim rozumět i jako jakémusi volání o pomoc pro profesní skupinu, která je u nás oproti jiným srovnatelným zemím relativně podhodnocena. Tyto studie jsou často prováděny přímo učiteli, respektive badateli pedagogických fakult, jejichž motivace je zřejmá – dosáhnout alespoň zvýšení platu, když už ne zlepšení pracovních podmínek ve společnosti, kde žáci své učitele někdy i šikanují, mohou skoro všechno, ale učitel nic, a když v zoufalství vlepí fakanovi pohlavek, může jít i k soudu. Na učitele si často došlápnou mnohdy agresívní rodiče dětí, kteří za neúspěchy svých potomků obviňují vždy spíš pedagogy než sebe. Přes srozumitelnost poselství takových průzkumů je třeba brát jejich výsledky s velkou rezervou. Sdělení, že „každý pátý učitel trpí syndromem vyhoření“ a „skoro polovina učitelů je jím ohrožena“, je bezcenné, pokud se za pomoci stejné metodiky a stejných nástrojů zjišťování neporovná s tímtéž u policistů, prodavačů, lékařů, sester, řidičů a průvodčích v dopravě, sociálních pracovníků, nebo aspoň s obecnou populací, neboť přidat chtějí vždycky všichni. Také se těžko hledá objektivní a dostatečně kvalifikovaný subjekt k takovému průzkumu. Plátce (stát) by také asi nebyl úplně nestranný arbitr. V USA vyšla v roce 2012 studie ukazující výskyt příznaků vyhoření u lékařů přes 43 % (!), tedy daleko více než v obecné populaci. Je důležité zdůraznit, že „vyhoření“ se neklasifikuje jako nemoc. Jde spíše o důsledek dlouhodobého působení stresu z pracovní zátěže, stereotypie a práce s lidmi, jenž byl popsán v roce 1975 americkým psychologem německožidovského původu Herbertem Freudenbergerem. Název je zřejmě inspirován novelou Grahama Greena z roku 1960, A Burnt-Out Case, která popisuje „vyhoření“ u hlavního hrdiny – architekta. Vyhoření probíhá v několika fázích a je většinou provázeno vyčerpáním, únavou, vleklým stresem a pocitem nedocenění. K tomu přistupuje jako další dimenze cynismus. Na počátku je stupňování pracovních požadavků, zvyšuje se výkon, avšak není provázen odpovídajícím oceněním. U postiženého následuje pocit, že nic nestíhá, je úzkostně chaotický a okolí na něm pozoruje projevy přezaměstnanosti na úkor kvality práce. Poslední fází je podrážděnost, ztráta zájmu, zklamání, otupělost. To bývá často provázeno nevraživostí, až odporem k předmětu své práce (k pacientům, žákům, zákazníkům). Všichni známe po zaklepání na dveře ordinace zvolání sestry: „Koho sem zas čerti nesou?!“ a oči v sloup. Totéž v obchodě nebo v restauraci, když se chcete, nedej bože, naobědvat v prázdné jídelně, kde na každém stolku je pro jistotu cedulka „Réservé“, aby vás ani nenapadlo si tam chtít sednout. Učitelé zase hovoří o dětech jako o harantech, fakanech (viz výše) apod. Ačkoli nejde o nemoc v pravém smyslu, může se působením stresu u „syndromu“ vyhoření rozvinout řada psychických poruch, které už předmětem zájmu našeho oboru jsou: deprese, nespavost, závislost na alkoholu, na prášcích, na tabáku, úzkostné poruchy a často i tělesné potíže, o narušení mezilidských vztahů nemluvě. V některých zemích (Dánsko, Francie, Lotyšsko, Portugalsko a Švédsko) se proto syndrom vyhoření dokonce odškodňuje jako choroba z povolání. Vyhoření může být navíc spojeno se sociálním debaklem, s pracovní neschopností, s nezaměstnaností, s invalidizací a s rozpadem rodiny. Proto je důležité takovému vývoji předcházet (hoschl.cz/AZD6). Prevencí vyhoření je oddělení práce a odpočinku, humor, síť přátel, sport, kultura, rodinné zázemí. Že bychom ale na psychiatrii viděli více učitelských než jiných profesních skupin, se rozhodně říci nedá, a to ani v přepočtu na zastoupení toho kterého oboru ve společnosti.