2. 8. 2018
Dobrý den,
vždycky jsem si myslela, že určitá úroveň vzdělání a inteligence brání jednotlivcům, aby se chovali nedůstojně a hádající se politici, kteří na sebe řvou v parlamentu a nadávají si do idiotů a alkoholiků jsou v podstatě primitivové. V posledních týdnech jsem ale zaznamenala, jak se v médiích do sebe pustili dva slovutní akademici, paní profesorka Syková a nedávný kandidát na prezidenta, pan Jiří Drahoš. Je to sice oproti některým jiným zatím trochu víc v rukavičkách, ale perou stejně špinavé prádlo jako kdokoli jiný. Znamená to tedy, že inteligence se společenskou či diplomatickou úrovní nesouvisí?
J. Křenová, Telč
Vaše otázka je zároveň důležitým postřehem: osobnost je mnohofacetový koncept, jehož jednotlivé složky spolu opravdu nemusejí příliš souviset. Schopnost dosáhnout nějakých dovedností či vzdělání, zrovna tak jako mimořádný talent pro něco, se nemusejí vylučovat s různými negativními osobnostními rysy a způsoby, jak dosahovat svého. V Rx 19/2012 jsem zmínil, že jsou situace, kdy se i z lidí navenek celkem kultivovaných daří vydolovat to nejhorší. Modelem takového mechanismu je třeba to, jak se lidé chovají ve skrytu anonymity – stačí se podívat na diskuse pod mnohými blogy, aby bylo jasno, co v kom je a co by kdo s druhými udělal, kdyby za to nemusel neanonymně nést osobní zodpovědnost. Nic z toho s inteligencí nesouvisí, a když, tak jen nepodstatně. Z hledaného telefonního skatologa, co anonymně v jednom americkém městě děsil ženy obscénnostmi, se nakonec vyklubal rektor místní univerzity. Jinými slovy, inteligence ani vzdělání nikoho dostatečně nechrání před projevy jeho výrazných osobnostních rysů, zejména, když jim nahrávají vnější podmínky. Vždycky se musím smát, když slyším, jak mí kolegové v Učené společnosti s opovržením hodnotí rozhádané poslance či politiky a vytýkají jim postoje založené na emocích, nikoli podložené argumenty a fakty, a pak, když v téže společnosti dojde na diskusi na jakékoli společenské téma, se projeví naprosto stejně rozhádaně jako ti politici. A dokonce o nic racionálněji: stejně emotivně zvyšují hlas, odcházejí ze sálu či bouchnou dveřmi. Já to neodsuzuji, jenom chci poukázat na to, jak hlubokou pravdu měli a mají zastánci otevřené společnosti, když při správě věcí veřejných zdůrazňují naprostou rovnost hlasů, ať je to pán nebo kmán, vzdělanec nebo analfabet. Výchozí premisa je totiž základní hodnota lidské bytosti, jež nezakládá jakoukoli mravní povýšenost jedněch nad druhými. Zhýralí šlechtici, pedofilní kněží, zkorumpovaní doktoři a nemravní profesoři jsou toho viditelným příkladem, bez ohledu na jejich přínos pro lidstvo. Inteligence a vzdělání mohou být totiž použity ve službách nemravnosti i zločinu, jež jsou pak ještě škodlivější a ještě nebezpečnější, než když je páchá prosťáček. Myslet si, že vzdělanec nemůže být podlý, je asi takový omyl, jako předpokládat, že brilantní počítačový expert nemůže být někdo, kdo by vám po internetu chtěl vykrást konto: může. Výše uvedené není charakteristikou kolegů, na které se ptáte, je jen vysvětlením, že když se dají na politiku, použijí k hájení svých zájmů pochopitelně politické prostředky. A ty mají s jejich vědními disciplínami poměrně málo společného. Schopnost objevovat přírodní zákony a řešit diferenciální rovnice je něco úplně jiného než politický diskurs či deontologická etika. Vzdělanci se vždycky velmi načepýří, když je upozorníte, že „schopnost pipetovat“ nikterak nekvalifikuje k získání poslaneckého mandátu, neb se cítí k rozhodování o chodu světa povolanější než spoluobčané, které považují za méně osvícené (Rx 40/2017). Leč světe div se, často opak je pravdou, neboť do politiky se někdy víc než „book smart“ (moudrý z knih) hodí „street smart“ (chytrý z ulice).