26. 4. 2018
Vážený pane profesore,
velice si vážím Vašeho širokého záběru (a Vašich odpovědí), a to nejen v odborných, ale i v celospolečenských otázkách. Proto by mne zajímal Váš názor na množství Rusů v Praze, potažmo v Česku. Myslím si o sobě, že nejsem žádný xenofob, nevadí mi zahraniční návštěvníci a turisté, ale na rozdíl od pana Okamury, který neustále varuje před přílivem muslimů do Česka, se obávám jakési „plíživé okupace“ ze strany Ruska. Nezkoumal jsem žádné statistiky přistěhovalectví, ale když cestuji po Praze veřejnými hromadnými prostředky nebo chodím po ulicích, narážím na Rusy na každém kroku. A nejedná se v žádném případě o návštěvníky, studenty nebo turisty. Jsou to lidé, kteří zde žijí trvale, maminky s malými dětmi nebo kočárky. Obávám se, aby Česko nedopadlo za nějaký čas jako Krym. Děkuji za odpověď a srdečně zdravím, Jiří Ouda, Praha.
Nevím, kolik je vám let, ale my starší jsme tady ten Krym už jednou zažili. Příjezd okupačních vojsk 21. srpna 1968 a podlá genuinní (=vrozená, zděděná, jim přirozená) prolhanost Rusů, kteří vojenské obsazení hrubou silou licoměrně nazývali „bratrskou pomocí“, byly pro devatenáctiletého kluka, oplývajícího ještě původním, ostrým vědomím, takovým traumatem, že jsem se z toho dodnes nevzpamatoval a nikdo už mou ostražitost vůči této orientální podlosti nedokáže oslabit, i kdyby od té doby Rusové foukali už jen zlatý prach. Nevěřím jim ani dobrý den, natožpak pátrání po poloniu a novičku v Británii či bojových plynech v Sýrii, kam nejdřív nepustili západní experty, aby za pár dní oznámili, že to byli oni, kdo v Dúmě objevili povstaleckou dílnu na výrobu chemických zbraní. Ti povstalci je tam asi nejprve vyrobili, aby je pak na sebe nasypali. Rusové dělají z celého světa idioty a nikdo se tomu už nedokáže postavit, ba dokonce i u nás se po všech těch zkušenostech vždycky našli a najdou kolaboranti se zvrácenou logikou, jež se neštítí vůbec ničeho a připomíná starou anekdotu o tom, jak americký a francouzský prezident spolu s Brežněvem uloví na safari v Africe lva a v noci se střídají na stráži, aby jim někdo neukradl staženou lví kůži. Když se Američan s Francouzem ráno probudí po Brežněvově hlídce, kůže je pryč. „Kde je ta kůže?“ uhodí na něj. „Jaká kůže?“ opáčí Brežněv. „Byli jsme včera na lovu?“ „Ano.“ „Ulovili jsme lva?“ „Ulovili.“ „Stáhli jsme z něj kůži?“ „Stáhli.“ „Domluvili jsme se, že se budeme v noci střídat v hlídání, aby ji nikdo neukradl?“ „Domluvili.“ „Hlídals teď naposled ty?“ „Hlídal.“ „Tak, proboha, řekni, kde je ta kůže?“ Na to Brežněv: „Jaká kůže?“ Taková domluva je sice na mrtvici, ale slyšíme to dennodenně: na východě Ukrajiny nejsou ruští vojáci, ale přesto vdovy po tam padlých dostávají odškodné (a držhubné). Nejsou tam, protože ve skutečnosti jsou to turisté (Donbas je teď oblíbená turistická destinace) či příslušníci jakési Vagnerovy armády. A je vymalováno. Malajsijské civilní letadlo nad ukrajinským bojištěm sestřelili buď sami Ukrajinci, nebo taky možná Nizozemci, kteří na něm měli spoustu svých cestujících a potřebovali doma snížit hustotu obyvatelstva, kdo ví. A možná si to všechno jenom vymysleli novináři, aby mohli bratry Rusy ošklivě pomlouvat. Třeba tam žádné letadlo nikdy neletělo, Litviněnko snědl zkažený puding, Skripala nikdo neotrávil a v Dúmě neměli civilisté zrovna co na práci, tak polévali vodou plačící děti, jež na kamery předstíraly, že zrovna umírají. Jaká kůže? Máte pravdu. Ale i tak – podobně jako s muslimy – navzdory našim oprávněným emocím bychom neměli zatratit i mnoho úžasných lidí, přátel a kamarádů mezi nimi, kteří si naši kletbu nezaslouží. Třeba zrovna jsou to ty maminky, co potkáváte.