1. 2. 2018
Vážený pane doktore, chtěla bych znát Váš názor na tzv. módní slova. Kdysi jsem přivedla domů nápadníka, který – asi z rozpaků – říkal v každé větě „prostě“. Když odjel, můj otec (*1901), ač obyčejný řemeslník jen se základním vzděláním, prohlásil: „Toho blba prostě prostě mi sem už prostě nevoď“. Všude se do slovních projevů, zejména mladších lidí, vkrádají do omrzení slůvka prostě, jako, určitě, nicméně, nyní převládá „nějakým způsobem“. Nejvíc mne mrzí, když to slyším v médiích i u lidí vzdělaných. P. Václav Cílek tím trpěl tolik, že jsem mu to napsala. A ejhle, rapidně se zlepšil, díky Bohu. Je tento jev způsobený internetem, nepatrným čtením knih, leností přemýšlet? Nebo čím? Český jazyk se navíc stává nesrozumitelným pro lidi z továren a dílen. Např. „predikovat“ místo předpokládat. Reflex asi také v rámci světovosti je cizími slovy přímo napěchován. Možná je to podprahová snaha odvracet se z diktátu Východu na Západ? Děje se to i v ostatních zemích, vymanivších se z vlivu Moskvy?
Blanka Š., Praha 6 (značně kráceno)
Ač se to nezdá, Váš dotaz se týká několika vzájemně nesouvisejících věcí. Slovní vmetky „prostě, jako, tedy, vlastně, prostě jako, jakoby, nicméně, takříkajíc“ se vyskytují ve všech jazycích (v němčině also, ja, v angličtině you know, yes) a nemusejí vždy souviset ani se vzděláním mluvčího, ani s jeho sečtělostí. Tomuto jevu jsem se v Reflexu 16/2012 už věnoval (hoschl.cz/EPBX), ale nezdůraznil jsem, že jde o jakýsi slovní tik, který může být nejen „vatou“, výplní k získání času při těžkopádnější slovní produkci, ale i výrazem obsedantního myšlení, obav z nepřesnosti vyjádření či prostou obdobou mrkání, poklepávání prsty nebo cukání ramenem. Ostatně trpí tím kromě lidí méně sečtělých naopak právě „roztržití profesoři“, vzdělanci pochybující o každém svém slově a lidé s neurotickými rysy. Podobným projevem je palilalie, kdy dotyčný některá, některá, slova opakuje několikrát, několikrát, několikrát po sobě, po sobě. Takto postižený učitel nakonec příslušnou přednášku prosloví ve vymezeném čase mimoděk třeba třikrát. Také může jít o zlozvyk, asi jako popotahování nosem, pokašlávání, nutkavé uhlazování účesu, šťourání v nose, zapínání a rozepínání knoflíků nebo smítání nečistot s oděvu. Z povahy věci vyplývá, že příliš nezáleží na obsahu onoho slovního „tiku“, nýbrž právě na jeho příčině a nutkavosti. Obsah skutečně podléhá módě a je nakažlivý. Nyní například už několik let frčí „jakoby“. Jiná věc, na kterou se ptáte, jsou sémantické (významové) posuny v jazyce, jež vskutku obrážejí společenskou a politickou atmosféru, což kouzelným způsobem parodoval Václav Havel ve své hře Vyrozumění (1965), kde se pracující učí jazyk ptydepe, který byl vlastně nápadem kybernetika, Václavova bratra Ivana. Obdobou je newspeak z románu George Orwella 1984. Dnes se tak označuje každý dobově a ideologicky podmíněný „slang“, například vojenská terminologie, u nás kdysi dosti německá (execírplac), potom ruská (sborka a rozborka), dnes anglická (mašíngan, logistika). To je zcela normální, a i v jiných kulturách běžný jev. Velké národy se „silnými“ jazyky (Francouzi, Španělé) jsou vůči pronikání newspeaku do jejich mateřštiny o něco odolnější, ale také ne zcela, jak o tom svědčí současná francouzština, zaplevelená anglikanismy. Sice ještě neříkáme „budu lívovat pro domov“ namísto „půjdu domů“, ale vinou produktů, technologií a politické orientace nám už nečiní potíž porozumět tomu, co je softvér, hárddisk, mejl či fleška, o „víkendech“, „sendvičích“ či dokonce „kárách“ už dávno ani nemluvě. Takže nejen „ti mladší…“