17. 8. 2017
Vážený pane profesore,
pravidelně čtu Vaše názory v Reflexu a vyhovuje mi i Váš nenápadný smysl pro humor. Je mi 52 let a jsem flétnistka :-). Snažím se hrát, ale ještě jsem se v uplynulých letech zabývala péčí o seniory jako sanitářka v Domově pro seniory a spolupracovala jsem s agenturami domácí péče. To píšu, abyste věděl, že co se týká seniorů, nejsem úplně bez zkušeností. Ovšem začínám být zoufalá. Mám 80-ti letou matku, která se po zlomenině krčku kyčelního kloubu už nerozchodila, navíc ji postihla demence. Mám také 78-letého tchána, který trpí těžkou nevyléčitelnou neurologickou nemocí, občas zapomíná, padá a má velké potíže. Také mám 87-letého šéfa, velmi váženého a uznávaného hudebníka, vedoucího souboru, ve kterém hraju 30 let, stále máme koncerty, je to moc krásná práce. Všechny 3 tyto své nejbližší seniory mám velmi ráda. Všichni se je snažíme respektovat a udržovat jejich důstojnost, je to ale strašně těžké. Maminka je agresivní, pere se s námi, nadává i sestřičkám. Tchán popírá svou situaci, odmítá nosit inkontinenční pomůcky, trucuje a nespolupracuje.... Vedoucí našeho souboru má potíže se sluchem, které odmítá přiznat a trápí nás neřešitelnými nároky na ladění. Ladičkám nevěří... Uvědomuji si, že to musíme vydržet. Ale jak dlouho je možné toto vydržet? A co dělat, aby člověk nebyl tak zoufalý? Srdečně Vás zdravím, přeju krásné léto a mockrát děkuji, pokud najdete čas mi odpovědět. Kateřina Ch, Praha
K úbytku rozumových schopností ve stáří se mnohdy druží i změny osobnosti, vinou kterých se prohlubují takové rysy jako nedůtklivost, sebestřednost, podrážděnost, nevraživost a podezřívavost, zejména vůči nejbližším osobám a tedy zákonitě těm, které se o seniory starají (rodinní příslušníci, sestry, pečovatelky). Pro pečující osoby je obzvlášť náročné to, že se za své vyčerpávající úsilí nezřídka dočkají agrese a odmítání. Někdy mne s odstupem v této souvislosti napadá, že protivnost, umanutost a nevděk opečovávaných seniorů je vlastně jakýsi adaptivní mechanismus, jenž umožňuje pozůstalým snáze se smířit se ztrátou blízké osoby v situaci, kdy smrt je už vysvobozením pro všechny. Ve Vaší situaci si nedovedu představit účinnou radu, jež by se vešla do jednoho sloupečku Reflexu. Už proto, že se u Vás sešly takové situace najednou hned tři. Profesionálové jsou trénováni na to, aby útoky od klientů nebrali osobně, nýbrž jako součást práce. Situace příbuzných (dětí) je však jiná, jejich emoční vazby s rodiči a prarodiči mají kořeny hluboko v minulosti. Tam platí další zásada, zdánlivě cynická, nenechat se vydírat a hájit si prostor svého soukromí a odpočinku. V naší společnosti jsou služby a nástroje, které Vám v tom vydatně pomohou a jejich odmítání ze strany seniorů je třeba překonat. To, že někdo má demenci, ještě neznamená, že další 4 lidi okolo něho se z toho musí také dostat na psychiatrii. Ve chvíli, kdy senior ztrácí náhled, je třeba někdy postupovat ku jeho prospěchu proti jeho vůli a překonat jeho odpor k péči, k léčbě, k pomoci, k úklidu a ke změně dosavadního života. To vše ovšem s maximální snahou o zachování důstojnosti, soukromí a je-li možno, tak též určité kontinuity života. Tím se myslí vztah ke svým věcem, blízkým osobám, obydlí, zvyklostem. Najít správnou proporci mezi nutnými opatřeními a setrváním v původním života běhu není vždy lehké, ale pečovatel zde není od toho, aby obětoval své zdraví, „nervy“ a život. Je zde nanejvýš od toho, aby pomohl konec pečovaného pokud možno ulehčit. Pokud jde o výdrž, ta je u každého jiná, podobně jako odolnost ke stresu, proto na Vaši otázku neexistuje jednotná odpověď. Jinak zoufalství se předchází sdílením starostí s někým dalším, pestrostí aktivit (obranou proti stereotypu), zachováním si vlastního životního prostoru a autonomie, fyzickou aktivitou a konečně i léčbou svých vlastních depresí a nespavostí.