19. 1. 2017
Dobrý den,
je to nedlouho, co jsem objevil v TV pořady typu Nebezpezpečné vztahy a Aféry. Abych byl upřímný, člověka nejprve napadlo, kterak je to snad sehrané, že snad nemůže být možné, aby lidé chodili řešit své vztahy (potažmo hříchy) do televize - podobně jako třeba na soukromou terapii. Ti lidé přitom působí navenek normálně (žádní exhibicionističtí magoři). Asi jsem ze staré školy, ale osobně pokládám za absurdní, aby člověk odkrýval takto veřejně hříchy, za které by se měl stydět. Nadto aby šel do TV (vy)řešit tak citlivé věci, jaké se v těch pořadech řeší. Vám přijde ještě v normě, že dnešní generace se nestydí obnažovat své nejintimnější soukromí, včetně svých anomálních hříchů, a to i na úkor své (budoucí) kariéry? Nebo jsem zaspal dobu? VB
Možná Vás to šlechtí, ale dobu jste asi zaspal. Představa veřejného vytrubování svých nejintimnějších důvěrností, zážitků, traumat a mindráků je nepřijatelná pouze pro část populace, jež má vypracované superego, veškerá pudová hnutí pevně uzamčena v onom freudovském Id (Ono), na pomyslné jungovské škále není extrémně extrovertní a je slušně vychovaná, případně má svou přirozenost převrstvenou solidním náboženským nánosem. Nota bene to poslední umožňuje svěřovat se tomu, kdo stejně všechno ví, a tam si své trable vyřídit. Možná, že ona potřeba exhibovat je jedním z důsledků postupující sekularizace, i když tato okolnost zdaleka nemusí být nejdůležitější. Ti ostatní nejen, že se stále méně ostýchají, ale dokonce sami hledají kdejakou příležitost, aby byli viděni a slyšeni a když už nemohou oslnit svým duševním výkonem, tak aspoň sexualitou, počtem snědených knedlíků, vypitých piv a spolykaných žab. Ostatně touze proslavit se za každou cenu se říká herostratovský komplex a projevuje se mnohdy i zločinem spáchaným především proto, aby se jeho pachatel konečně proslavil, dnes bychom řekli „zviditelnil“. Pro hvězdnou minutu slávy jsou mnozí ochotni riskovat pověst, zdraví i život. Vždyť co jiného než toto jsou všechny ty výměny manželek, exhibicionistické reality show a soutěže neumětelů za hlasitého fandění publika? „Vyzvracení“ toho, co nás tíží, bylo odjakživa jedním z úlevných úkonů. Ostatně říká se, že „spisovatel je ten, kdo se snaží své nejtrapnější zážitky proměnit na peníze“. Téměř každý je tak trochu exhibicionista – když ne ve skutečném, tak alespoň v přeneseném smyslu. Čím větší intimnost skrýváme, tím víc vzrušuje její odkrytí. Tak jako reálný svět, i naše prožívání a chování je konvolut soběpodobných sktruktur. To, co platí o sexu, platí v mnohém i o jiných motivačních okruzích, včetně potřeby uplatnit se („drivu“), úletů a perverzí. Vzpomeňme, jak atraktivní byl kdysi Speakers corner v Hyde Parku v Londýně, plný mašíblů a reformátorů, vzpomeňme na „televizní boxy“ v devadesátých letech, do nichž mohl kdokoli vstoupit a říkat tam, co chce („koho to zajímá?“ řekli byste – a hle!), na „pride“ parády a festivaly erotiky, patologie a tortury. Řekl bych, že toho nyní není ve světě víc, spíš stejně. Ale exhibice se přesunula z veřejných prostranství, kabaretů a cirkusů do médií a na sociální sítě. Tam se může vyřádit i ten, kdo k tomu tváří v tvář dosud nesebral odvahu. Takže – nihil est novum sub sole.