9. 1. 2010
V zahradě svého dětství si připadal jako na samotě. Zažíval hluboké vjemy spojené s obrazy stromů, vůní jehličí a vláhy z rybníků. Když ležel v trávě a koukal do borovic, cítil nekonečno prostoru. Uvědomoval si sebe v kontrastu s okolím. A tak ho začalo napadat, kde jsme se vlastně vzali, odkud přicházíme, kam jdeme, jak všechno skončí a co bude, až zemřeme. A také kde bydlí lidská duše. Život svých rodičů vnímal jako pokojný běh navzdory nepřízním. Podporovali jeden druhého a společně čelili těžkostem osudu. Táta vstával denně ve čtyři hodiny ráno do práce, vracel se večer. Byl uzavřenější, přísnější, důslednější a také mnohem méně emotivní, takže řešil zásadní rozhodnutí, ve kterých matka potřebovala svůj vliv podpořit jeho autoritou. Nikdy zbytečně nemluvil, neříkal povrchnosti. Ale když promluvil, stálo za to se nad tím zamyslet. Spolu s maminčinou citovostí vytvořili atmosféru hezkého dětství v nehezké době. Nikdy rodičům nedokázal něco trvale zapřít nebo zalhat, protože vůči otci mu to přišlo naprosto nepřípustné a vůči matce by to ani dost dobře nešlo. S kamarádem ze školy jí říkali vědma. Měla neskutečnou schopnost rozpoznat, co se přihodilo, nešlo nic zatlouct. A ačkoliv nebyla naléhavá nebo dominantní, bylo lepší jí všechno říct. Stejně věděla, kolik uhodilo, i když se nevyptávala. Za celý život si nevzpomíná, že by rodiče měli mezi sebou vážnější konflikt. A tak rozdělit je mohla až smrt. Maminka onemocněla rakovinou, operace proběhla v pořádku a vše vypadalo velice nadějně. Až do chvíle, kdy tragicky zahynul Cyrilův bratr. Pak viděl, jak tělo je provázáno s duší, protože trauma ze ztráty dítěte přivolalo nemoc zpět. Umírala těžce, dlouho, a trpěla. Je přesvědčen, že tady dodnes mohla být. V jejím odchodu spatřil i horizont toho, co některé z nás může čekat. Ve třetím ročníku na medicíně potkal studentku střední výtvarné školy. Po šesti letech si ji vzal za ženu. Už věděli, co jeden pro druhého znamenají, přesto si nedávali žádné velké sliby. Navíc si uvědomovali, že žijí v době, kdy je velmi ošemetné cokoli slibovat. Profesní perspektivu neviděli, a pokud ano, tak za cenu velkých morálních ústupků. Neuměli si představit, že by se společnost mohla tak hluboce proměnit, aby mohli nést skutečnou odpovědnost za vlastní životy. Když se tak stalo, měli už čtyři děti, bylo jim kolem čtyřiceti a největším zdrojem jejich štěstí bylo radovat se z každodenních maličkostí. Když je člověk zdráv, dá se s tím vystačit po celý život. Vždyť z lékařské praxe ví, že nejnešťastnější lidé jsou ti, jejichž ambice a představy, které o sobě mají, se příliš odlišují od skutečnosti. Občas ho napadlo, zda bude schopen uživit čtyři děti. Ale byl si vědom určité stability lékařského povolání, věděl, že základní chod domácnosti utáhne. Jejich děti vyrůstaly v dvougarsonce, když už se tam nemohli vejít, třetí syn spal v šuplíku a čtvrtý s nimi v přistýlce. Cirkus v maringotce. Následoval panelák, jehož pokoje připomínaly větší kupé ve vlaku. Mělo to své výhody. Děti se naučily zohledňovat potřeby druhých a dokázaly ocenit, když se časy zlepšily. Zkušenosti předního psychiatra ho neuchránily před úzkostí a strachem spojeným s rodinou. Nechce se dívat na každodenní život skrz své povolání. Rodina, přátelé by se proměnili v pacienty a život by se vyprázdnil. A tak zná bezmoc rodičovství. Všechny nemoci, u kterých navíc jako lékař věděl, jaké komplikace by mohly nastat. A když děti odrostly, přišly na řadu adrenalinové sporty a lezení po horách pod Kyrgyzstánem i jinde. Starosti neubyly, ale kupodivu, když přestal myslet na strach, dostavila se velká úleva. Vytěsnění je přirozený ochranný mechanismus, který žádná věda nenahradí. Bez něj je člověk psychicky zranitelný. Zatímco žena se čtyřmi dětmi po mnoho let vůbec nevěděla, co znamená samota, dnes si jí užívá někdy dost. Děti dospěly, muž je na vrcholu kariéry. Překročili určitý Rubikon. Mají větší potřebu usebrat se, utřídit si myšlenky. I když se nevidí, kontinuita vztahu je vybudovaná. Společnými dětmi, prožitky, dnes i vnoučaty. Jsou to tmely, o kterých ani nemusí hovořit. Rodinná historie je drží automaticky pohromadě. Není to nic tak atraktivního, jako když se zamilovávali, ale v tomto zralém období života se jedná o lásku. I když ví, že dvacetiletý chlapec by si pod tím slovem představoval asi něco jiného. Považuje za velikou výhodu, že mohl vyrůstat s bratrem. Uvědomoval si mnoho svých vlastností tváří v tvář tomu druhému při dětských soubojích „o zdroje“. Ale především měl někoho, na koho se mohl spolehnout, cítil se posílen. A zkušenost rozdělit se o každé pohlazení i limonádu se mu do života hodila. Měli stejný hlas, neustále si je v telefonu pletli. Jinak byli ale každý jiný. Jeden černý, druhý blond. Jeden raději muziku, druhý výtvarné umění. A různé životní dráhy. Bratr se stal geofyzikem, věnoval se vědám o Zemi a geologickému průzkumu. Měl za sebou dlouhodobé pobyty v Íránu a jiných nebezpečných lokalitách, ale o život přišel v Krkonoších. Měřili elektromagnetické pole Země, a když skončili, pilot geofyzikálního vrtulníku se mu nabídl, že ho sveze do údolí. Na Kozích hřbetech se dostali do mlhy a zabili se. Bratr měl v té době už také čtyři děti, nejstaršímu bylo dvanáct, nejmladšímu tři. V práci se báli zavolat tu zprávu jeho ženě, a tak byl Cyril první, kdo se to dozvěděl. Rozjel se k nim domů a ocitl se v příšerné situaci. Nejstarší synovec stál ve dveřích v sáčku a čekal natěšený na tátu, že spolu jdou do loutkového divadla. Divil se, že táta nejde, protože bývá přesný. Musel mu říct, že už ho nikdy neuvidí. Ač zvyklý z profese na cokoliv, tohle téměř neustál. Bratrovy děti se z této ztráty vzpamatovávaly těžce a dlouho, jistě i proto, že jejich táta byl nesmírně laskavý, zábavný a bylo na něj spolehnutí. Zmizel jim ze života bez varování, bez přípravy, zůstaly samy jako kůly v plotě. Ten den to musel oznámit i rodičům a považuje to za pravý okamžik matčiny smrti. Přišla chvíle, kdy musel hrát toho silného. Tak to v rodině je. Každý chvilku tahá pilku. Svým pacientům říká, že rány se zacelí, a je to pravda. Život musí jít dál. Ale nikdy už to není jako předtím. Jsou chvíle, kdy ho to sevře, kdy si vzpomene a řekne si: „Kdyby se ten okamžik, ta vteřina dala vzít zpátky.“ Dotek konečnosti. Zažil ho i sám. Na palubě Boeingu 747 při nouzovém přistání. Nastala hodina pravdy. Šlo skutečně o hodinu od chvíle, kdy ohlásili závadu na stroji, až do přistání na nějaké vyřazené asfaltce. Hlavou mu proběhly všechny myšlenky, na které hledal odpovědi jako kluk v jevanské zahradě. Říkal si: „Tak jsem nebyl, pak jsem se narodil, nějak jsem žil a zase nebudu. Vracím se do původního stavu. Ono se zas tak moc neděje.“ Rozhodl se, že paniku nebude cítit, protože se to přihodí jednou každému, je to jen otázka načasování. „Prostě to přišlo trochu dřív, než jsem čekal, třeba se teď zřítíme.“ Byl sám překvapen svým klidem. Smířením. Dotek křídla, na který bychom měli jednou za čas pomyslet. Neví, kde bydlí lidská duše. Ale je přesvědčen, že v mozku. Když mozek biologicky chátrá, duše odchází. Ale kam, to je nesmírné tajemství.