3. 11. 2016
Příklady táhnou
Dobrý den,
rád bych se zeptal na Váš názor na chování některých představitelů veřejného života, kteří by měli být příkladem pro mládež. Jsou, ale bohužel špatným. Nedávno se uskutečnily dva zápasy fotbalové reprezentace. První v Hamburgu. Německý kouč stál při hymně v pozoru vedle svých hráčů a zpíval s nimi. Náš principál se při naší hymně nervózně procházel a přežvykoval jak Stračena. Druhý zápas byl v Ostravě - Vítkovicích, kouč při naší hymně ani nesundal čepicu z hlavy, zřejmě se inspiroval Petrem Čechem. Nevím jaký je to tedy vzor pro malé žáčky, kteří nástupy hráčů doprovázejí. Mrzí mne, že media tyto přehmaty proti dobrému vychování naprosto přecházejí, bohužel i tento časopis, kterého si jinak velmi vážím. Doufám, že nejsem moc otravný, jsem už starší člověk, pamatuji si fotbalovou generaci ročníku 1962. Představa, že by se tehdejší trenéři i hráči (Masopust, Novák, aj.) chovali tak jak ti současní, není reálná.
I když velice rozumím Vašim obavám, nedá mi to, abych se nepokusil podívat se na myšlenku, že „příklady táhnou“, poněkud z jiné strany. Máte pravdu, že identifikace s působivými vzory (herci, sportovci, filmovými hrdiny) je jednou z technik, jakými se osobnost utváří a vyrovnává s náročnými situacemi. Také asi správně tušíte, že negativní jevy jako kouření, opíjení se a agrese přitahují k nápodobě snadněji než vzory pozitivní (olympijské medaile, Nobelovy ceny apod.). Jenže do těchto triviálních mechanismů vstupují různé paradoxy. Jedním je tzv. disowning, jakési odmítnutí toho, co je mi nabízeno. Syn alkoholika se takto může stát abstinentem, i když pravděpodobnější je, že bude také alkoholikem. Může tedy dojít k tomu, že generace v rámci svého vzdoru vůči té předchozí bude v něčem paradoxně lepší, i když asi ne na dlouho a ne všeobecně. Celková degenerace mravů, jak ji pozorujete, může být vyvážena tím, že oproti minulosti k sobě lidé přece jenom chovají v mnohém větší ohledy: menšiny mají víc práv, ženy smí volit a chodit do zaměstnání, otevřená agrese (souboje na pistole) je zavržení hodna, svá práva mají už i zvířata, chrání se, byť nedostatečně, životní prostředí, nesmí se kouřit na veřejných místech atd. Mezitím ovšem hrubne slovník přirozeného jazyka a ubývá „Kinderstube“. Česká společnost je ovšem také mimořádně nepatetická, patos a obřadnost jí jsou dosti cizí a směšné. To má své nevýhody (žactvo nestojí v pozoru při hymně a občané si nekladou ruku na srdce; nic není nikomu dost svaté), ale i výhody (je zde celkově asi víc legrace než jinde, recesisti vyvěsí na Hrad trenýrky – to by jinde ve světě snad nikoho ani nenapadlo).
A pokud jde o sport – vždyť je v něm všechno jinak! Rozdíl mezi amatérským a profesionálním kláním (peníze) se setřel, u národních týmů už nejde o „národ“ ale o sestavu nakoupených příslušníků z různých koutů světa, často původních soupeřů (sic), takže francouzské národní fotbalové mužstvo se klidně může prohodit s jakýmkoli jiným včetně nigerijského. Týmy nespojuje ani tradice, ani ta hymna, mnohdy ani jazyk, ani původ. Často jediným, co je spojuje, jsou peníze. Takže Masopust s Novákem by se nedivili jenom tomu, že kouč při hymně žvýká, ale i tomu, jak, koho a proč „koučuje“, za kolik se dnes kde hraje a kdo koho a za kolik kupuje. Ale neklesejte na duchu, každý vývoj má své hranice, od nichž se jednou odrazí a leccos se opět změní, tu i tam k lepšímu. Ti, kterým se stav světa nelíbí, se dříve nebo později začnou sami organizovat jinak a třeba si budou na Státní svátek sami navzájem udělovat vyznamenání. A jejich příklad také možná potáhne.