3. 3. 2016
Desetileté Miss
Další moje otázka do Rx se týká organizování soutěží krásy dnes již děvčátek desetiletých na prvním stupni ZŠ. Nezadělává se tím na problémy, které třeba budou tito lidé mít v budoucnu?
Děkuji, Miroslav Malovec, Poděbrady
Myšlenka, že soutěže krásy pro desetiletá děvčátka zadělají na jejich budoucí problémy, se sama nabízí a není těžké si takovou „traumatizaci“ představit: vyvolávání nadějí, nadměrná očekávání, pootevírání Pandořiny skříňky zakázaného ovoce, předčasná dospělost, krutá zklamání, zbytečné slzy. Ve skutečnosti to však není tak žhavé. Pokud jde o riskantnost takového zasvěcování, je jistě daleko menší než dávné a nyní ještě v některých kulturách pěstované dohozené sňatky s nezletilými děvčátky, jimž jakákoli romantika skončí dřív, než začne. Školní soutěž, kdo má hezčí šatičky a nožičky, je proti tomu úsměvnou a neškodnou etudou. Pokud jde o traumata ze zklamaných očekávání a představ o sobě či o ponížení z porážek, pak opět nihil est novum sub sole: taková drezúra v gymnastice šedesátých let či v mnoha sportovních disciplínách dneška jsou proti školní besídce „misek“ soustavným „čechráním nervů“, jež jistě není bez rizika pozdních následků. Pokud ty následky nepozorujeme, pak je to díky dobré konstituci adeptek a adeptů a díky vyrovnávacím technikám, jež vlastně obrážejí Nietscheho výrok „co tě nezabije, to tě posílí“. Soutěživost je živočichům včetně lidí a jejich mláďat vlastní a hraje ve vývoji přírody nezastupitelnou roli. Když děvčátka nebudou plakat ze zjištění, že jsou ošklivá kačátka, budou plakat z jiných důvodů, třeba že neumí zpívat, foukat na flétničku, kreslit nebo hopsat na kladině. Vždy těch traumat bude dost a svým způsobem je to lepší než výchova květinek ve skleníkovém prostředí, protože když se pak taková cukrátka setkají s opravdovým životem, mnohdy se z toho bez psychiatra nevzpamatují. Máte pravdu v tom, že uměle hnané předčasné dospívání, ať už jakýmkoli mechanismem, není pro zdravý rozvoj osobnosti to pravé. Ale časy se mění. Dnes maminky lakují nehtíky pětiletým holčičkám a desetiletí kluci si gelují vlásky. To kdyby se stalo v době mého dětství, tak je z toho poprask a pár pohlavků. Řada z těchto drobných deviací se postupně stává součástí normálního života rodin a vývoje dětí a je jistě mnohem méně škodlivá než traumatizace zanedbávaných dětí, opuštěných dětí, zneužívaných dětí a týraných dětí. Závěrem si ale zapamatujme, že u takových aktivit není ani tak důležité, že se v dětském věku konají, ale JAK se konají. To ostatně platí ve stejné míře i o škole, sportu a hrách.