4. 6. 2015
Chlupatci a plešouni
Dobrý den,
neholí se ženy (a někteří "muži") nejen kvůli módě, ale třeba proto, že jsou přecitlivělí? Podrážděné chloupky do mozku posílají moc informací a na mozek "je toho moc"...
Zdeněk Čoupek
Tento, zřejmě humorně myšlený, dotaz je příležitostí připomenout si, jak se v živých organismech přenášejí informace. Tvorové, jako jsme my, mají tři hlavní systémy přenášení informací v těle: nervový, hormonální a imunitní. Platí v nich podobné principy. Na jedné straně je struktura, která informaci vysílá, dále nosič (neuropřenašeč, hormon, imunitní buňka či protilátka), který ji přenáší, a na druhé straně přijímač (receptor), který ji přijímá, což zpravidla vede ke spuštění nějakých dalších dějů. Tyto tři soustavy navíc komunikují i mezi sebou – stav mysli má vliv na imunitu, hormony mají vliv na stav mysli a podobně. Je-li informací (signálu) nedostatek, přijímač se zpravidla vylaďuje na vyšší citlivost (up-regulace) a naopak, při přemíře signálu se přijímač znecitlivuje (down-regulace). To vnáší do hry mnoho zajímavých prvků. Podáváte-li například někomu klasická antipsychotika, můžete blokováním receptorů pro neuropřenašeč dopamin vyvolat kromě odstranění psychotických příznaků také pohybové poruchy (parkinsonismus), které jsou nežádoucím příznakem, naštěstí přechodným. Na dlouhodobou blokádu mohou však dopaminové receptory zareagovat up-regulací, a když ta se přežene, rozvinou se pozdní pohybové poruchy (tzv. tardivní dyskineze), jež se po dalším podání antipsychotika paradoxně zlepší, i když dlouhodobě se tím celá situace zhoršuje. Tyto poruchy totiž nejsou dány zablokováním dopaminových receptorů, jako v případě parkinsonismu, ale naopak jejich namnožením. Tento princip lze spatřit v mnoha analogiích. Alkohol například mnohdy spouští deprese, i když krátkodobě od nich může ulevit. Proto si jím kdekdo „léčí“ smutky a úzkosti, ačkoli si tím navzdory přechodné úlevě kope hrob, neboť obojí se v delší perspektivě zhoršuje a navíc se zvyšuje riziko sebevraždy. Zdá se tedy, že Vaše hypotéza s chloupky, vysílajícími příliš informací do mozku, je mylná. Důvodů je hned několik: za prvé, při nadměrné chlupatosti by se mozek vůči stimulům z chloupků nejspíš znecitlivěl. Za druhé, pokud si chlupy nevyrvete i s cibulkami, příliš stimulaci neomezíte, snad jen její intenzitu. A za třetí, naše nervová soustava je uspořádána tak, že zdaleka neřeší vše centrálně. V době neetických pokusů, jež nás nutili před pětačtyřiceti lety dělat ve druhém ročníku na medicíně, jsme si ověřili, že když žábě ustřihnete hlavu (tj. nemá mozek) a na záda jí přiložíte papírový čtvereček namočený do kyseliny solné, ona si ho nožkou smete. Neřeší to tedy mozek, ale prostě jen reflexní oblouk. Mozek naopak vše, co rutinně zvládne, posouvá níž k automatickému zpracování a kapacitu si uvolňuje na náročnější či nenacvičené situace. Když se učíte jezdit s autem, připadají vám spojka, brzda, plyn, volant, blinkry, šaltrpáka jako zlý sen. Po letech rutiny už na to nemyslíte, za jízdy telefonujete, svačíte, kouříte a fackujete děti na zadním sedadle, řídíce téměř automaticky. Chcete-li si však zopáknout, jaké to bylo, když to všechno řešil centrálně mozek, dejte si levou nohu na plyn, pravou na spojku, levou ruku na řazení a pravou na levou stranu volantu. Ale po nehodě neříkejte, že to je návod z Reflexu. Takže závěrem – holíme se pro krásu, z narcismu, ze zvyku, ale ne kvůli signálům z chlupů do mozku. Naopak, mnohým vousáčům a chlupatcům se do něj navrch vešlo víc, než kdejakému metrosexuálnímu plešounovi.