13. 3. 2015
Debata o tom, zda v umění a v médiích nové formy nahradí staré, je pradávná. Obavy o papírová média (noviny, časopisy) v elektronické době jsou jen její poslední součástí. Kam naše paměť sahá, začalo to obavami o to, zda tisk nenahradí vyprávění, zda telefon nezničí osobní setkávání, zda kino nenahradí divadlo a gramofonové desky a magnetofonové nahrávky nedají zapomenout na koncerty a zda televize nezničí kino.
Nástup nového „média“ sice vždy přinesl určitou změnu a zamíchal preferencemi, avšak katastrofické zmizení předchozího se zatím nekonalo. Stále máme divadla, i když se musí dělit o přízeň obecenstva s biografy, televizí a internetem, což je poznamenalo. Eliška Krásnohorská by se dnes asi věru divila, co že se na scéně slovutného divadla doslechne. Ve svém dopise Bedřichu Smetanovi mimo jiné píše: „… Libreto (Dvořákovy opery Šelma sedlák) obsahuje takové věty jako ‚Bodejž by tě kráva trkla‘(…) nebo ‚jen už nechytejme lelky…‘.“ Smetana jí odpověděl: „… Mluva v textu v Dvořákově opeře je skutečně sprostá. Takového něco by se již nemělo trpět. S políbením vašich malých ručinek jsem vždy Vám nejoddanější Bedřich Smetana.“
Bodejž by tě kráva trkla, tomu se dnes říká vyfakovat (od anglického fuck you). Takovou cestu urazilo divadlo v boji o přízeň publika ruku v ruce s významovými posuny v naší mateřštině. Přesto zde platí to, co ostatně i ve vědě, že nové paradigma nikdy nevystřídá to předchozí dočista, nýbrž ho do sebe nějak zabuduje. A tak staré mýty žijí dál i v těch nových. Filmy pojaly mnoho z divadla, v divadle se promítá a televize mnohdy degeneruje v reality show, čímž se vzdává svého původního mocného potenciálu, protože poskytuje prakticky totéž, co pohled z okna do ulice nebo k sousedovi, kdyby si odhrnul záclony.
Spolu s touto proměnou se mění i demokracie. Informační technologie umožňují různým „véčkařům“ klikat své názory na kdejakou záležitost, od konfliktu na Ukrajině až po barvu ledničky. Tím vzniká tlak na přímou demokracii, z níž se vytrácí zodpovědnost a odvaha jít proti proudu v úsilí za správnou věc. Mluva politiky, podobně jako mluva divadla, degeneruje ve sprostý populismus. Nejnápadněji to lze spatřit v internetových médiích, jež mají pod svými texty takzvaná diskusní fóra, což jsou žumpy ještě nedávno nepředstavitelného kalibru, kde se v anonymitě pod různými přiblblými přezdívkami nezadržitelně producírují často zamindrákovaní vyšinutci, případně i organizovaní profesionální dezinformátoři (po jazyce poznáte je). Tím toto původně slibné médium tak zahnojí, že se to člověku nechce číst, ani kdyby nad tím visel názor samotného Goetha. Aby bylo správně pochopeno: nejde o volání po cenzuře, ani náhodou! Ať si vyšinutci vydávají klidně své noviny. Ale ať proboha nezaneřádí ty, které by jiní lidé chtěli číst.
A teď pointa: při veškeré kostrbatosti tištěných novin mají jednu obrovskou výhodu – nejsou v nich ty stoky anonymních diskusí. A to je možná taková výhoda, že díky ní nezahynou, asi jako nezahyne divadlo v souboji s reality show.