20. 11. 2014
Vážený pane doktore,
zpráva ČTK informovala o mezinárodní konferenci Sdružení vymítačů ďábla, která se konala v Římě za účasti exorcistů ze třiceti zemí. Mezinárodní sdružení vymítačů ďábla Vatikán formálně uznal letos v červenci. Domníváte se, že přítomnost ďábla lze identifikovat z jeho projevů resp. dá se položit rovnítko mezi exorcizmem a psychiatrií?
Děkuji za Váš názor.
Jiří Stručovský, Ledeč nad Sázavou
Vymítání ďábla či spíše démonů (exorcismus z řec. ἐξορκισμός) je součástí prakticky všech náboženství včetně křesťanství, i když v něm se týká hlavně katolicismu. Vychází z představy, že nepřijatelné, nesrozumitelné, podivné či nápadně změněné chování je způsobeno posedlostí člověka nebo i zvířete zlými duchy, jež lze vyhnat. Vyhánění se provádí zaříkáváním, což je v buddhismu a hiduismu mantra, v taoismu uvádění média do transu, v islámu přeříkávání veršů z Koránu apod. Je to tedy představa zcela odlišná od hypotéz psychiatrických, proto se rovnítko mezi exorcismem a psychiatrií rozhodně položit nedá, i když ještě před 200-300 lety tomu tak nebylo a i o něco později některé „léčebné“ praktiky exorcismus silně připomínaly. Nyní se psychiatrie nedomnívá, že duševní poruchu způsobuje entita, která jedince posedne a je odnímatelná, nýbrž vychází z hypotéz o poruchách v činnosti neuronálních sítí, ať již způsobených jakkoli, které lze napravovat zásahy na úrovni jejich regulace. Zásahy se zde myslí působení na neurochemii mozku (psychofarmaka), na kognitivní schémata a prožívání či na zvládání traumat a stresu (psychoterapie), na neurofyziologické (elektrofyziologické) regulace (hluboká mozková stimulace, elektrokonvulze, transkraniální magnetická stimulace) či na chronobiologické rytmy (léčba světlem, úprava denního režimu, léky). Nic z toho současná věda nepovažuje za ekvivalent ďábla a dokonce psychiatrickým (neurofyziologickým) poruchám ani nepřiřazuje morální nálepku („zlí duchové“), jak činí církev. Je důležité připomenout, že rozdíl mezi posedlostí démony a duševní poruchou dnes takto vnímá i katolická církev, která nyní zdůrazňuje, že je třeba odlišit posedlost od duševních chorob a že exorcismus nelze na duševní poruchy aplikovat. Je známo, že praktiky vymítání dábla často duševní poruchu ještě výrazně zhorší. Církev také uznává, že řada stavů byla v minulosti ke škodě věci považována za posedlost mylně. Nebezpečí exorcismu nespočívá v tom, že Vatikán exorcismus uznává, ale v tom, že neadekvátní praktiky vymítání ďábla zhusta používá k manipulaci s lidmi kdejaký potřeštěnec, zvrhlík či psychopat, který se tak stává pro své oběti vskutku nebezpečným. Církev tyto výstřelky naopak drží na uzdě a hraje zde úlohu spíše protektivní.