10. 11. 2014
Sám sobě bych vzkázal, že nadměrná očekávání se nesplní, že mnoho z toho, co jsme jednoznačně přičítali na vrub životu v komunismu, tkví hlouběji v našich povahách, s kořeny sahajícími dále do minulosti, a že kdyby žádná sametová revoluce nebyla, vypadal by po pětadvaceti letech pomalu vyhnívající perestrojkový socialismus zhruba stejně, jako vypadá dnes: ve významných funkcích by byli vesměs komunisté nejen z Prognostického ústavu, ale i z fakult a univerzit, František Čuba by byl senátorem, hlavní deníky by poskytly rozhovor Milouši Jakešovi v důchodu, mladí a schopní svazáci by měli šanci cestovat a drát se do manažerských funkcí, významná část veřejnosti by v obavách z NATO vděčně přijímala přátelství se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak a pomerančů z Kuby by bylo dost i jindy než na Vánoce. Média by byla svobodnější, než jsou dnes v Číně, a tu a tam nějaký děkan lékařské fakulty by mohl být nestraníkem nebo lidovcem. Pouze letiště v Ruzyni by se asi jmenovalo postaru, ale kdoví. Vzkázal bych si, že tedy není třeba si příliš honit triko a je lépe šetřit si zdraví a energii pro rodinu, přátele, kulturu a případně se odstěhovat někam za oceán. Ještě štěstí, že jsem tohle všechno nevěděl, mohl jsem aspoň v nadšení prožít nejkrásnější období svého života. A čtvrt století už stojí za to!