10. 10. 2013
Je temperament dědičný?
Dobrý den, pane Höschle,
pořád přemýšlím nad tím, nakolik jsou nám temperament a vlastnosti geneticky dány a nakolik své chování získáváme (zejména od rodičů). Pokud např. již první pocity dítěte v životě jsou v děloze od matky pesimistky, která věří, že všechno v životě je špatně, jak ho to ovlivní? Bude také nejspíše pesimista? A co dítě, které má rodiče flegmatiky a celý svůj život sleduje, jak je "jim všechno jedno"? Může být on sám cholerik a puntičkář nebo se během života naučí, že věcí se řeší "nicneděláním" a bude je řešit stejně?
Děkuji za případnou odpověď.
Se srdečným pozdravem
Lucie Bukovanská
Většina nedávných prací ukazuje, že podstatná část povahových rysů, a tedy i temperament, je skutečně vrozena. Věc se ovšem poněkud zamotává tím, že to není celá pravda a že geny a jejich projevy se z generace na generaci potulují o něco komplikovaněji, než by se zdálo. Tak, jako se může stát, že krásná matka má ošklivou dceru (a naopak), že tmavovlasí rodiče mají blonďáčka (a přitom jsou oba biologičtí a vlastní) a že talent pro hudbu či matematiku přeskočí generaci, tak se také může stát, že otec-grobián má jemnocitného synka a že flegmatici porodí cholerika. Jak je to možné si můžete jednoduše vyzkoušet doma, když si vedle sebe dáte do párů bílé a černé papírky (to jsou jako alely rodičů pro nějaký gen-vlastnost, tj. každý jedinec má dvě) a přenášíte je do další generace tak, že dítě dostane vždy jednu barvu od maminky a druhou od tatínka (tím má taky dvě). V dalších generacích tak vznikají opět jedinci složení z černých a bílých papírků. Když ponecháte náhodě, kterou barvu od rodiče berete, dostanete různé kombinace jedinců: ČČ, ČB, BČ a BB. No, a když si představíte, že určitý temperament se projeví pouze, sejde-li se řekněme BB (jinak ne), uvidíte, že se tato vlastnost může v „rodině“ tu a tam objevovat, ale nikoli vždy u každého dítěte. Navíc vztah mezi vrozeným a naučeným je obousměrný v tom smyslu, že geny ovlivňují to, jak reagujeme na vnější události (výchovu) a vnější události (výchova) mění to, jak se naše geny uplatní (exprimují). To vysvětluje, proč je vztah vrozeného a naučeného v případě prožívání a chování tak obtížně rozklíčovatelný a proč odpověď nalézáme zatím vždy spíš u větších souborů, nikoli na úrovni jednotlivce. Navíc reakce na povahu rodičů může paradoxně vliv genů „smáznout“, takže ačkoliv děti alkoholiků většinou alkoholu také holdují, najdou se mezi nimi i tací, co se vinou dětského traumatu stali jeho bojovnými nepřáteli.