11. 4. 2013
Palach jako příklad k následování?
Váš časopis věnoval poměrně hodně prostoru filmu „Hořící keř“ a související problematice ohledně J. Palacha. Film jsem neviděl, ale jsem z té věci trochu na rozpacích. Palachův čin byl jistě ukázkou velké osobní statečnosti a uvědomělosti, ale na druhou stranu zde (podle mě) musely být i motivy určité nezralé možná i romantizující sebestřednosti, která je vlastní určité skupině revoltující mládeže. Nemáte obavu, že přílišná glorifikace tohoto činu může přivézt další mladé lidi k podobným činům, třeba i s dobrými úmysly? Pokud vím, nedávno se v Bulharsku stalo něco podobného v souvislosti s cenami elektřiny a jeden z těch mladých lidí zemřel. Možná by mě zajímal i názor Dr. Höschla na to téma. Třeba jsou mé obavy zbytečné.
Ing. K.F.
Osobnost Jana Palacha je nyní těžké hodnotit. Je k tomu málo podkladů, nikdo ho pořádně nevyšetřil a s postupujícím časem se natolik změnil kontext, že jakékoli závěry prakticky nejsou možné. Ti, kdo se k Palachově duševnímu stavu vyjadřovali tehdy (bohužel rovněž povrchně), vesměs soudili, že Palach žádnou duševní poruchou netrpěl. To je i můj osobní názor. Mladí lidé jsou přece z definice méně zralí, všeobecně mají ostřejší vědomí, jsou emotivnější a méně vypočítaví, jsou radikálnější, mají sklon k revoltě a vymezují se proti předchozí generaci (s níž se později nakonec identifikují). To všechno mohlo u Jana Palacha sehrát určitou roli, ale nejdůležitějším spouštěčem jeho činu byla přece obrovská společenská frustrace po vpádu okupačních armád zemí socialistického tábora do naší zemičky a následné příšerné zklamání z naší vlastní politické reprezentace, která prakticky za hubičku prodala cizákům národní charakter. V takové situaci se člověk nediví, že se někdo na protest proti tomu upálil; spíše se diví, že se takových Palachů a Zajíců nenašlo víc. Sám si vzpomínám, jak jsem ho v duchu obdivoval a trochu si vyčítal, že nejsem schopen svůj život, studium, svou rodinu, přátele, romantiku mládí a krásu Jizerských hor, kde jsem tehdy žil, vyměnit za následky nějakého osobního vzdoru, jak to učinil on. Zdálo se nám tehdy, že to udělal i za nás, zbabělejší. Obětoval se, aby mocipáni viděli, že ani nám ostatním není všechno fuk, když se mezi námi najde někdo, kdo je schopen nejvyšší oběti. Ostatně i s tou nezralostí to není tak úplně jasné. Ani ne půl roku před Palachem se na protest proti okupaci Československa upálil před vládní tribunou varšavského stadiónu devětapadesátiletý otec pěti dětí, filozof a protifašistický bojovník Ryszard Siwiec, který má dnes v Praze pomník a je po něm na Žižkově pojmenována ulice. Nejsou sebemenší náznaky toho, že by tato „glorifikace“ jeho činu jakkoli souvisela s jinými podobnými činy u nás či ve světě. Palachův čin nesnese srovnání s podobnými projevy sebedestrukce spuštěné na podkladě fanatismu, náboženské extáze nebo duševní choroby. Ostatně jeho čin není glorifikován, je jenom připomínán. A kdyby i glorifikován naší generací byl, pak vězte, že by to u generace mladší vyvolalo spíše podezření a odpor než touhu po následování. Už proto, že je naprosto jiná doba. Samozřejmě, že na různých místech světa se v různých dějinných epochách tu a tam někdo upálí. Ale vždy jde o jiné lidi, jinou situaci a jiné důvody. Momentální vlna sebeupalování v Tibetu (67 lidí mezi léty 2009-2012) nasedá na zcela odlišnou kulturu, souvisí s voláním po svobodě Tibetu a po návratu Dalajlámy a nemá s filmem o Palachovi ani s Reflexem nic společného.